Dalího „r“ má charakter / Daaaaaalí!
Salvador Dalí kráčí hotelovou chodbou, která popírá fyzikální zákony, a hlaholí: „V životě jsem neviděl tak strašně navržený hotel.“ Mladá novinářka, která na něj čeká u vstupu do pokoje, kde má proběhnout rozhovor, jen nervózně krčí rameny. Umělec s nezapomenutelným knírkem se zdánlivě pohybuje na místě, chodba nebere konce. Narůstá napětí, zároveň se prodlužuje účinek tohoto skvostného úvodního gagu a režisér Quentin Dupieux předznamenává, že jeho novinka nebude mít s konvenčním životopisným portrétem slavného výtvarníka mnoho společného. A přesto zároveň nachází možná jediný způsob, jak vyprávět o muži, jenž nadevše miloval sebe sama a jehož knír se sám stal trvalou součástí surrealistického inventáře, kde pomyslně dlí vedle dýmky Reného Magritta či probodeného oka z Buñuelova Andaluského psa. Ostatně Luis Buñuel a jeho Nenápadný půvab buržoazie je zřejmou inspirací pro vypravěčskou strukturu filmu Daaaaaalí!, jehož název má v sobě o jedno „a“ více, než je množství herců, kteří umělci dali tvář. Všechny je přitom pojí právě onen neměnný, dlouhý a úzký knír, neboť obličej pod ním není zdaleka tak podstatný.
Mohlo by se zdát, že Daaaaaalí! je jistý úkrok v tvorbě hudebníka a režiséra, který...