Dcera arthousu, dcera hororu / Dementia

„(…) kdyby Dementia (Daughters of Horror, 1955) nebo Karneval duší (1962) vznikly v Evropě, nejspíš by byly považovány za umělecké filmy nebo aspoň za umělecké horory, ne za klasiky autokin. A stejně tak, kdyby Oči bez tváře vznikly ve Spojených státech, nejspíš bychom je brali jako nízkorozpočtový horor. Tím pádem by svým hodnocením spadaly nejen do různých žánrových odvětví, ale do úplně jiných uměleckých kategorií nebo tříd.“

Tohle píše filmová historička Joan Hawkins ve své studii o zvláštních šedých zónách, které vznikaly mezi zdánlivě naprosto protichůdnými okrsky kinematografie – evropským artovým filmem a americkým brakovým hororem, případně exploatací. Je to vlastně fascinující historie nečekaně vrstevnatého oboustranného dialogu, která podkopává zaběhlou představu, že mezi vysokým artem a nízkým brakem zeje zásadní estetická propast, kterou teprve v posledních dekádách přemosťují „povznesené“ horory studia A24, případně filmy jako Kairo Kijošiho Kurosawy, Miluji tě k sežrání Claire Denis nebo La Llorona Jayra Bustamanteho. Snímek Dementia je ze všech tří jmenovaných nejméně známý, ale přitom odráží...