Superlativy by se mělo v reflexi kinematografie šetřit / Editorial 153
Superlativy jako „mistrovské dílo“ by se mělo v reflexi kinematografie šetřit. Aby, když už se použijí tam, kde jsou namístě, měly patřičnou váhu – jako u zatím posledního filmu mexického režiséra Carlose Reygadase Naše doba (Nuestro Tiempo, 2018), který je moderní masterpiece.
Autor, jehož časopis Sight and Sound slavně označil za „třetí mexickou novou vlnu o jednom muži“, byl letos v květnu hostem pražské FAMU v rámci tamního mentoringového programu, kdy na školu přijíždí na pozvání světoví tvůrci – od střihaček po režiséry – a studenti či studentky se od nich mohou učit. Kývnout na nabídku moderovat s Carlosem Reygadasem masterclass tak bylo snadné rozhodování. A byla to radost. Lidská i profesní. Přestože měl původně dávat jen jeden rozhovor, bez problémů si našel po osobním setkání čas ještě na jeden – pro Cinepur. Janis Prášil se s ním bavil nejen o „tvůrčí metodě, herecké autenticitě, kosmetické kameře nebo vztahu mezi zvukem valícího se kamene a hudbou, ale i o rozdílu mezi spiritualitou a tajemnem a o schopnosti filmu vytvářet prostor, díky němuž se vracíme domů, sami k sobě“. Rozhovor si můžete přečíst na s. 15-19.
Reygadas aktuálně dokončuje svůj další film, který se odehrává ve sněhu polárního kruhu. Až bude hotový, je dost možné, že se objeví v soutěži festivalu v Cannes – jako doposud všechny jeho snímky od debutu Japonsko (2002), kromě zmíněné Naší doby, kterou stihl dokončit až do Benátek. O budoucím ročníku Cannes rozhodně přineseme rozsáhlou zprávu, stejně jako ji přinášíme z toho letošního v tomto čísle. Jakub Felcman tentokrát referuje z akce, jež je „hlavně festivalem filmařů coby osobitých řečníků navyklých svému stylu projevu i na své posluchačstvo (stejně jako na to, že existují ti, kterým jejich přednes nedělá dobře)“, až na jednu výjimku o filmech, které má rád. Report pak doplňuje text věnovaný vítěznému snímku Anora. Filmem, který má osobně rád Antonín Tesař, je zase horor Dementia (1955), a právě o něm píše v rubrice Flashback, kde snímek vsazuje do geneze arthousu – konceptu i scény.
V tématu jsme pak ukročili trochu stranou hluboko do (pre)historie české kinematografie – až do filmu první republiky. A z výsledku, kde se potkávají Čapek, extáze, mateřství a kocour Felix s novými přístupy k porozumění dobové produkci, se ukázalo, že se takové „rizikové“ nápady vyplácejí.
Inspirativní cinefilní čtení.