Piano / Nevzdat se romantiky

Jane Campion se už nikdy znovu nedočkala takové kulturní pozice jako v roce 1993, kdy celému světu učarovala coby první režisérka oceněná Zlatou palmou v Cannes. I tehdejší texty o Campion obvykle začínají výčtem jejích prvenství. Cynicky řečeno se stala jakýmsi „maskotem ženské tvorby“. Ze vstřícnějšího hlediska šlo o upřímné nadšení z příslibu „lepších zítřků“. Campion a její Piano symbolizovaly v raných devadesátých letech prolomení skleněného stropu šovinismu v kinematografii, i když v praxi šlo spíš „jen“ o další trhlinu. Hned následující Portrét dámy většina kritiky odmítla jako unylé melodrama. Nakolik lze tedy v Pianu hledat kontinuitu s režisérčinou ostatní tvorbou a čím z ní naopak vyčnívá?

Prasklina ve skleněném stropě
V porovnání s režisérčinou starší tvorbou vyčnívá Piano relativní stylistickou střídmostí. Romantické melodrama se takřka vzdává dřívějších nejexcentričtějších aspektů v práci s obrazem, střihem i vedením herců. Zachovává jen ty excesy, jež lze spojit s tradicí daného žánru. Výsledek tedy spoléhá více na systém motivací a působí méně jako osobní manýra. Campion není první ani poslední, kdo v očích filmových institucí stvrdil své režijní mistrovství...