Taika Waititi a socialistická Akta X / Rozhovor s Matějem Chlupáčkem

Osmidílná krimi série To se vysvětlí, soudruzi!, scenáristů Mira Šifry a Lucie Vaňkové a režisérů Matěje Chlupáčka a Michala Samira, je po seriálu Volha v krátké době dalším televizním počinem, který se vrací do normalizačního Československa 80. let jinak, než by se čekalo a než je zavedená tuzemská praxe. Nejenže dobu a její základní pilíře nebere vážně, ale často si jich ani nevšímá. Jedna postava je dokonce alergická na politiku a tím pádem se nic politického řešit nemusí. Série se soustředí na dvojici vyšetřovatelů z Ústavu paranormálních jevů, podivínské a podfinancované instituce, pokoušejících se přijít na kloub na první pohled nevysvětlitelným případům, přičemž se jim do práce neustále plete dvojice agentů StB.

Fikční svět seriálu To se vysvětlí, soudruzi! představuje normalizační Československo ve výrazně stylizované a žánrově pestré podobě, se značnou nadsázkou, humorem, místy až lehkou karikaturou. Kde jste se inspirovali?

Ústav paranormálních jevů jsme se kvůli vyprávění snažili připodobnit k Aktům X. Aby měl seriál detektivní rámec týmu, který vyšetřuje něco paranormálního, ale na pozadí oné bizarní doby a bizarních pravidel. V rámci tónu jsme se s Miro Šifrou snažili vytvořit něco na způsob poetiky Taiky Waititiho – jakoby měl přijet do normalizačního Československa točit Akta X. Chtěl jsem aby bylo To se vysvětlí, soudruzi! blízko jeho seriálu Co děláme v temnotách nebo filmu Králíček Jojo, v němž se různé historické prameny a okamžiky otáčí do satiričnosti a komediálnosti. Kromě Waititiho a Akt X je to detektivka Můj přítel Monk, ale i seriál Kancl. Představoval jsem si, že budeme točit jakoby „zahozeně“ – ruční kamera, improvizace… A přestože se těm postavám dějí dost šílené věci, snažil jsem se, aby herectví bylo civilní, aby herci hráli navážno.

Minimálně oba agenti StB působí vážně. V kontextu vaší stylizace jejich vážnost místy vyznívá dost absurdně. Má být vážnost ve výsledku humorná?

Je to napsané jako satira na to, v jak paranormálním světě musely generace před námi žít. Jsou tam prostředky, které zlehčují dobu tím, že poukazují na její absolutní hrůzy. V seriálu sledujeme dvojici estébáků, kteří vůbec nechápou, co je špatně na jejich povolání. Třeba jak si agent Hora v podání Leoše Nohy v jedné scéně stěžuje, že lidi o StB smýšlí nedobře a on tak v den dětí musí skákat v pytli sám, protože nikdo další nedorazí. Děsivé momenty jsou znázorněné v lehké tónině.

Nadto je ve světě Soudruhů možné, aby měl hlavní hrdina lékařsky potvrzenou alergii na politiku…

Během příprav jsme jako potenciální režiséry oslovili i lidi starších generací a od některých z nich zaznívali připomínky, že se s inženýrem Vojtou Jana Ciny nedokáží ztotožnit. Nebyli s to pochopit, proč by měli následovat postavu, která se rozhodne dobrovolně pracovat pro organizaci logicky spadající pod KSČ, v níž by musela pravděpodobně být, aby vůbec mohla svou práci vykonávat. Do tohoto teritoria jsme vůbec nechtěli jít. Soudruzi jsou ze značné části satira a jakákoliv realita, která by takto zasáhla do vyprávění, oslabí náš koncept a vyprávěcí schéma. Miro přišel s nápadem, že Vojta bude alergický na politiku. Při jakékoliv její zmínce se začne škrábat a nebude se moct účastnit politických debat.

S žánrovou pestrostí a komediálním tónem jdou ruku v ruce i různá cinefilní pomrkávání, zejména v druhém díle, jenž vzdává hold Addamsově rodině, Hannibalu Lecterovi či Dannymu z Osvícení.
To jsme přidávali během natáčení. Scénáře byly připravené, ale s konkrétním ztvárněním jsme přicházeli později. Stejně tak v epizodě se superhrdinou v Liberci. Není náhoda, že jedna scéna, navíc stylizovaná do komiksu, vznikla přesně na onom náměstí, kde se točila celá velká akční sekvence s Mysteriem ze Spider-Mana: Daleko od domova.

Vyprávění mi v určitém ohledu přišlo opačné k vašemu filmu Úsvit. V něm boříte detektivní schéma ve prospěch osobní a sociální roviny, u Soudruhů jakékoliv společenské komentáře, od emancipace po dopady umělé inteligence, zůstávají spíše naznačeny v pozadí. Prim hraje žánr.

Zatímco u Úsvitu jsme si dovolili žánrový rámec porušit, vrátit se k hlavní postavě a projít jejím osobním dramatem až do konce, u Soudruhů byl na prvním místě vždy žánr, kompaktnost a struktura. Přeci jen jde o televizní seriál se zahraniční ambicí.

Jak vznikla spolupráce s německou stanicí ZDF?
Rád bych si připsal producentský úspěch, ale nemůžu. Na počátku byl Miro Šifra a jeho talent. Miro napsal Rédla pro Jana Hřebejka, jenž se vysílal i v Německu, ozvali se mu nadšení dramaturgové ze ZDF a nabídli mu spolupráci. V momentě, kdy jsme před třemi nebo čtyřmi lety začali pracovat na Soudruzích, tak si na ně vzpomněl. Miro jim poslal první díl a naši společnou prezentaci a oni odpověděli, že to je přesně to, s čím chtějí začít znovu spolupracovat s východními zeměmi.

Jak do vývoje zasáhli němečtí dramaturgové?

Každý střih poznámkovali intenzivně. Jejich komentáře a dramaturgické vstupy od scénářů po finální tvary byly skvělé. Měli natolik výraznou kreativní roli, že s čistým svědomím musím říct, že tak precizní dramaturgii jsem v Čechách nikdy nezažil.

Měli nějaké specifické požadavky?

Neměli požadavky, které by třeba posílily německé zastoupení nebo obsazení. Měli však vynikající smysl pro mezinárodní srozumitelnost. Kolikrát nám nedocházelo, že by některé věci mohly být příliš lokální a oni ty hrany uměli zahladit…

Stalo se, že byste se někdy zcela minuli?

Kouzelné bylo jejich nepochopení šesté epizody, která se odehrává v trampské osadě. V Německu vůbec nerozuměli, co jsou trampové a proč by se proboha někteří Češi chtěli oblékat do westernového oblečení a chodit v něm do lesa. Přišlo jim to, že jsme se všichni úplně pomátli. Snažili jsme se jim vysvětlit, že je to něco jako larp, trošku westernové městečko… Hru na western nakonec přijali. Je to epizoda v duchu bažinaté monster movie o příšeře zvané Kozlopýr vraždící trampy.

Úsvit a Soudruzi jsou postprodukčně náročné projekty, navíc v krátké době po sobě. V čem vám nejvíc pomohly zkušenosti s Úsvitu?

Pro Soudruhy mi nejvíc dal ohledně trikové práce. Na obou působil Boris Masník, vynikající supervizor speciálních efektů. Do Úsvitu jsem měl zkušenosti s trikovými záběry primárně z reklam, kde musíte vyřešit jeden či dva. Najednou jsem točil film, kde jich bylo sto padesát. U Soudruhů ještě víc. V každém díle jsou blesky, levitace, samovznícení, včetně spousty praktických triků na place.

Seriály jste začal točit před několika lety a vždy v režijním tandemu – s Petrem Zelenkou u Terapie a Viktorem Taušem u Zrádců. Jak vzpomínáte zejména na umělecky odvážné Zrádce, kteří se dočkali pozitivní kritiky a výrazných ocenění?

U Zrádců měl Viktor precizní a jasný koncept toho, jak jeho svět bude fungovat a na jakých základech bude postavený… Sdílíme vášeň pro filmy, ale rozhodně se v mnoha věcech lišíme a bylo pro nás inspirativní hledat společný hlas. Viktor umí jasně definovat body, s nimiž se nesmí nic dělat, zároveň mě ale nechal volnost v momentech, kdy to bylo možné. Bylo mi i dovoleno si epizody vybrat a preferoval jsem ty víc žánrové, do popředí stavící detektivku jako takovou. Naopak Viktor vždy dával přednost dramatu uvnitř postav.

Aktuálně připravujete další seriál Dcera národa, znovu mezinárodní koprodukce. Je to cesta, kterou chcete jít i dál?

Rádi bychom. Se ZDF a Network Movie vyvíjíme několik dalších projektů, včetně televizního filmu… Neříkám, že se nám to musí povést vždy, ale určitě jde o cestu, jak českou kinematografii posunout o kus dál a ven. Na Soudruzích bylo cítit, že tvořit pro mezinárodní trh je něco úplně jiného a bylo to obohacující i zábavné. Ostatně, scenáristé aktuálně píší druhou řadu. Její bible se všemi příběhy a dějovými linkami byla hotová už během dokončování té první, takže víme, kam která postava jde, která epizodická role se vrátí a podobně. V současnosti máme v plánu točit na přelomu let 2024 a 2025. Představoval bych si, že půjde o tři řady. Jeden čas jsem uvažoval i o vánočním speciálu, který by fungoval jako samostatný film. Líbilo by se mi, kdyby Soudruzi měli nádech Zóny soumraku…