Rozpačitá studie o rodičích a dětech / Sucho
Režisér Bohdan Sláma se ve svém nejnovějším filmu Sucho věnuje nelehkým tématům změně klimatu, mezigeneračnímu střetu a krizi mezilidské komunikace. Ačkoliv se v mnohém vrátil k dříve vyzkoušeným a osvědčeným postupům, Sucho nabízí černobílý a šablonovitý příběh, jehož aktéři jsou tak jednorozměrní, až se místy stávají karikaturami. Je to přitom škoda, protože minimálně pár nápadů a prvků, které se zde objevují, stojí za pozornost. Jen je těžké si jich pod nánosem okolního schematismu všimnout.
Příběh se soustředí na dvě sousedské rodiny z moravského venkova, jejichž životy nemůžou být odlišnější. Na jedné straně názorové úsečky je rozvedený agrobaron Viktor, rozvíjející impérium pro svého syna Mirka. Se zalíbením si v úvodu filmu prohlíží rozsáhlé monokulturní lány, jejichž slábnoucí výnosy řeší stále se zvyšujícím množstvím průmyslových hnojiv. Jeho podnik ale zaměstnává většinu místních obyvatel a život obce na něm do značné míry stojí – i když to některým nemusí být právě po chuti. Viktorovým názorovým protipólem je Josef, hlava druhé z rodin. Ten vyměnil práci programátora za život na vesnici, kde farmaří v souladu s původními hodnotami a přírodou. Odmítá používání chemie i elektřiny, chodí zásadně bos a neváhá blokovat cestu hnojícím traktorům vlastním tělem. V podobném duchu vychovává i své tři děti. Přesto celou rodinu finančně zajišťuje Josefova manželka Eva, pracující ve Viktorově vepřínu.
Průsečíky mezi oběma rodinami představují Viktorův syn Mirek, čerstvý absolvent střední školy, a Josefova dcera Žofka. Jejich zamilovanost ještě podpoří společný zájem o ekologii. Mirek je ale aktivistou poněkud salónního typu a postrádá dostatečnou dávku kuráže pro skutečnou akci. K té jej opakovaně ponouká mnohem impulzivnější Žofka, která je zase prototypem rebela chtějícího změnit svět.
Strasti i malé radosti venkova
Jak je z předchozího nástinu děje patrné, Sláma se v Suchu vrátil do venkovského prostředí, kam byly zasazeny i jeho nejúspěšnější filmy (Divoké včely, 2001; Venkovský učitel, 2008). Dobře mu rozumí a jeho strasti i malé radosti, například v podobě závodů dobrovolných hasičů, neironizuje. Podobně do centra zájmu opět postavil mezilidské vztahy, konkrétně mezigenerační konflikty. Viktor s Josefem se snaží svým dětem předat vlastní vidění světa a hodnoty. Činí tak se zarputilostí a umanutostí nepřipouštějící diskuzi, ačkoliv to ani v jednom případě nevede ke kýženému výsledku. Zatímco Žofka uteče na demonstrace do Německa, Mirek převezme její místo na Josefově farmě, kde mu pomáhá mimo jiné s péčí o menší děti a nemocnou Evu. To je i katarzí jeho postavy, jež není předurčena k účasti na ekologickém aktivismu, ale k odtržení se od vlastní movité rodiny a podání pomocné ruky přátelům v nouzi.
Zásadním problémem konstrukce vývoje postav i jejich konfliktů je ale jejich plochá charakterová prokreslenost. Nejedná se o uvěřitelné jedince se širokou paletou vlastností či hlubší historií, které by jim poskytly pevnější základy a realističtější kontury. Mnohem více jde o nositele zřetelně kontrastních úloh a idejí, v jejichž zájmu mají konat. Vedle Josefa, bránícího se civilizačním výdobytkům, a Viktora, snažícího se zmnožit rodinný majetek, je pravou esencí tohoto zploštění na úroveň komické figurky postava Viktorova otce. Zestárlý zakladatel rodinného byznysu připoutaný na invalidní vozík má vlastně jedinou úlohu – pokřikovat vulgarity na své okolí a řídit se mottem „srát na lidi”.
Aby mohl Sláma zapojit do děje vícero postav, rozhodl se pro razantní charakterové zkratky, čímž dává vzpomenout na svůj předchozí snímek Krajina ve stínu (2020), trpící podobným neduhem v ještě větší míře. Typizované stereotypní figury jsou sice dobré pro zosobnění střetu dvou světonázorů, ale v emočně propracovanějších částech, o které zejména v druhé půli snímku není nouze, přestávají fungovat. Závěr Sucha, který většině postav dá i přes tragickou událost šťastné rozuzlení, působí dojmem ryzí vypravěčské zvůle a lajdáckosti. Divák jednoduše nemá po celou dobu možnost sledovat jakýkoliv výraznější vývoj, který by postavy donutil jednat navzdory silným přesvědčením. Místo toho se jejich proměna odehraje v pár rychle po sobě jdoucích scénách, které jsou vloženy do snímku snad jen kvůli obhájení nelogického jednání ve finále.
Podobně černobíle či zjednodušeně vyznívají i další motivy a podzápletky. O ekologickém aktivismu se například divák dozví jen, že jde o partu nadšených mladých lidí, kteří ze svého squatu jen občas vyjdou hlasitě demonstrovat do ulic nebo se přilepí k vozovce. Celou hlubokou krizi s vysychající krajinou a erozí půdy, která se odehrává na pozadí příběhu, také vyřeší Viktor v jedné scéně tím, že i přes nesouhlasné brblání svého otce nechá vysadit na polích remízky. K řešení nastíněných problémů přistupuje Sláma až příliš mělce. Jakoby se chtěl soustředit primárně na psychologii jednajících aktérů. Ale ani to mu příliš dobře nevychází. Paradoxně nejvýraznější je film v otázkách, které vznáší nepřímo a vyjadřuje se k nim jen v náznacích a kuse. Jak může jednotlivec ovlivnit globální změny klimatu? Měl by se věnovat budování zázemí pro potomky, když si ti budou možná chtít jít vlastní a úplně odlišnou cestou? Nebo jaká je hodnota pokroku, když může vést k dalšímu rozdělování společnosti?
Přes všechny nedostatky je ale Sucho pořád řemeslně precizní počin. Kameraman Diviš Marek, který se Slámou tvoří již dlouhá léta tvůrčí tandem, opět předvedl suverénní a stylisticky čistou práci. Promyšlené kompozice a dlouhé jízdy dokáže v průběhu filmu obratně a nerušivě vyměnit za intimnější snímání, když je třeba vyzdvihnout emocionální ráz scény. Střihač Jan Daňhel dal jeho obrazům svižnou dynamiku a Jakub Kudláč je doplnil o minimalistický, avšak funkční hudební doprovod, efektivně využívající úderů do bubnu jako znepokojujícího prvku.
Sucho je filmem, který staví především na ostrých kontrastech. Vesnický život proti městskému, pokrok proti tradici, morální hodnoty proti zisku kapitálu. Ze silně aktuálních témat, která by mohla rezonovat silněji, vidíme většinou pouze povrch. Podobné je to bohužel i s postavami, obsazenými jakkoliv dobrými herci (za vyzdvihnutí stojí minimálně výkony Magdalény Borové a Tomase Seana Pšeničky). Ačkoliv Sucho nabízí alespoň v dílčích částech pozoruhodné podněty, výsledek zůstává rozpačitý. Doufejme, že další filmy Bohdana Slámy, jehož vrcholná tvorba patří k tomu nejlepšímu z první dekády nového tisíciletí, budou mít stejný osud, jako Pavlem Liškou popisovaný šnek ve Venkovském učiteli: „Vzal to o kámen, uštípl si kus ulity, ale zase se mu to šťastně zahojilo.“
Sucho
Česká republika, 2024, režie a scénář: Bohdan Sláma, kamera: Diviš Marek, střih: Jan Daňhel, hudba: Jakub Kudláč, hrají: Martin Pechlát, Magdaléna Borová, Marek Daniel, Tomas Sean Pšenička, Dorota Šlajerová, Judit Pecháček, Boleslav Polívka ad., 114 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra 15. 2. 2024).