Berlinale: Uteč, když to dokážeš / The Outrun
Britsko-německé drama The Outrun (2024) schovává vše klíčové do úderného názvu, evokující prostý útěk i interakčnější předběhnutí. Očekávaný snímek právě probíhajícího Berlinale – uvedený v sekci Panorama – na základě autobiografické předlohy přibližuje trpký návrat mladé, alkoholem zlomené ženy Rony (Saoirse Ronan) na rodné Orkneje poté, co ze skotské domoviny před lety odešla do pulzujícího Londýna. Zápletkovou originalitu od režisérky Nory Fingscheidt tentokrát lepší nečekat: útěkové filmy o vyvázání z rodiště a následném dílčím nebo trvalém návratu na nechtěné místo činu představují zavedený a zdánlivě neunavitelný festivalový vzorec. Přesto jej nadaná německá autorka dokázala posunout.
Snad je v tom i kus prozřetelné škodolibosti. Pokud totiž nemáte ono pochybné štěstí, že žijete zrovna ve městě, které pořádá mezinárodní filmový festival, možná při vyzvedávání akreditace pocítíte pocit čerstvého a dočasného úniku z každodennosti. Aby nakonec i tam mimo domov někde v programu pravděpodobně čekal dramaturgicky oblíbený útěkový film. Jeho ne/přijetí pak závisí mimo jiné na tom, jak se divák k problému staví argumentačně. Kdo pokládá kompletní odstřižení za legitimní, oprávněnou volbu, zřejmě nesouzní s možným vyústěním – někdy latentním – přijmout i toxičtější prostředí, protože jeho součástí postava na doživotí chtě-nechtě zůstává. Komu naopak rodné vazby připadají zásadní, nehledě na utržené šrámy, může hledět podezíravě na film o rozbití dosavadních svazků.
The Outrun útěkový rámec oživuje v jistých oblastech. Terapeuticky laděný titul nezaujme ani tak argumentačně, sdělí v zásadě dvě očividné pravdy: zaprvé, pití bez zábran škodí; zadruhé, začít znovu je možné. Ze zápletky ale příliš otevřeně neplyne, proč Rona opustila rodné prostředí a ztratila sebekontrolu. Jelikož jde o doktorandku přírodních věd, útěk lze logicky připsat neagresivním ambicím splnit si intelektuální sny, což periferní Orkneje nezajistí. Na druhou stranu hrdinka v jednom dialogu s místním vrstevníkem říká, že si v Londýně odkroutila už deset let, a to s nesmírným zadostiučiněním, až averzí vůči skotským reáliím. Interakce s bližními pak poměrně decentně naznačuje, že mnoho věcí neklapalo a diagnózy se v rodině předávají.
Na drsné střety však nedojde. Vedle Fingscheidt premiérovou projekci doprovodila i Amy Liptrot, předobraz Rony a autorka osobně laděné předlohy, jakož i spoluautorka scénáře. Režisérka během vystoupení připustila, že se scénář dostal do rukou dokonce i rodičům Amy. Natáčet útěkové vyprávění o rodinných bolestech a mít rodiče hrdinky poblíž při čtení scenáristických formátů není vysněná situace. A soudě podle spíše krotce líčených vzájemných vztahů se nezdá, že jenom přečetli dialogy a opravili nadbytečné čárky. Nezkušené filmařce by mohl dohled kreativně uškodit. Nadanou Noru Fingscheidt ale vyzvala k útěkovému rámci přistupovat jinak.
Snímek jednak sugestivně zpřítomňuje fyzicky bolestné okamžiky při náročné cestě z alkoholického deliria. Jednak netypicky pátrá po původcích traumatu i vyléčení. Od epizodického úvodu kamera loví momenty prudkého vypětí, totálního vyčerpání uprostřed noci, případně návalů energie ve snaze překonat předešlou pasivitu. Právě neúnavná a pohlcující rozpohybovanost charakterizovala Narušitele systému (2019), režisérčin debut. V názvu se ukrývala inspirativnost přístupu: promýšlení, co samotný pojem narušitel říká o systému, v němž Systemsprenger nemá místo, jakož i cit pro společenské periferie, přesahující zavedený pohled na dění kolem nás.
Právě produktivními okraji The Outrun bohatě zaplní zápletku. Namísto scén sousedských pohledů nebo hádek doma pošle scénář Ronu do ještě odlehlejší oblasti, kde znovuobjeví zápal pro vědeckou práci. Zároveň tato totální periferie elegantně dokládá, že opravdové vyrovnání nemusí souviset s konkrétními lidmi. Síření totiž vyžaduje i více-než-lidské přírodní a/nebo civilizační prostředí, jež nás obklopuje. Leckdy nakonec pomůže ponoření do hlubin a pohled na stěhovavé ptactvo – jen třetina z hejna ale, jak nám Rona řekne, doletí do svého vzdáleného, útěkového cíle.
Zatím nevíme, jak v té statistice dopadne a chce dopadnout sama Nora Fingscheidt. The Outrun si na Berlinale odškrtl jen evropskou premiéru – o měsíc dříve se promítal na Sundance. Po německém Narušiteli systému a jejím netflixovském, spíše žánrově posazeném filmu V nemilosti (2021) její širší evropská koprodukce dopadla natolik působivě a přesvědčivě, že by Nora Fingscheidt mohla v budoucnu definitivně patřit k té pomyslné třetině stěhovavých - filmových tvůrců, kteří takzvaně odlétají "za lepším". Nezbývá než vyčkat, co tam pak zůstane z těch jejích Orknejí.