Skryté dědictví českého myšlení o film. střihu / Česká škola střihové skladby
Střihači jsou klíčovými spolupracovníky filmových režisérů. Po náročném natáčení se na film dívají čerstvýma očima a částečně suplují roli dramaturgů, mohou najít kvality, které tam režisér nepředpokládal, mnohdy pracují i bez jeho přímého dohledu a mají tak vliv na celkovou skladbu a vyznění díla. Pro běžného diváka je ale střih prakticky neviditelným oborem. Možná právě proto u nás až do loňska nevzniklo označení pro českou střihovou školu, jako se tomu stalo u školy kameramanské či české animace. Takováto označení obvykle vznikají zvenčí, nejčastěji za užíváním pojmu ve filmové žurnalistice. Avšak střih jakoby unikal rozpoznatelným trendům, které by šly jednoduše identifikovat a pojmenovat. Nový pojem, který stejnojmenná kolektivní monografie editora Michala Böhma Česká škola střihové skladby zavádí, tedy vychází zevnitř, přímo ze střihačské komunity.
Ospravedlnění tohoto termínu kniha staví na třech pilířích – teorii, pedagogice a praxi. Nejpevnější oporu nachází v teoretickém odkazu pedagogů působících na FAMU. Jan Kučera jako první formuloval a napříč dekádami rozvíjel ucelenou teorii střihové skladby, ohraničenou jeho publikacemi Kniha o filmu (1941)a Střihová skladba ve filmu a v televizi<...