Nenápadný půvab autofikce
Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, než se mi vše spojilo dohromady a vyjevilo naplno: to, co mě tolik baví, fascinuje a autorsky stimuluje v jistých filmech, ale i na divadle, v literatuře a komiksové tvorbě, má jeden společný jmenovatel – autofikci. Vracím se v paměti po stopách této mé, dnes již přiznané a s přáteli hojně diskutované fascinace. Poprvé jsem v sobě tyto tendence zaznamenal nejspíš v souvislosti s deníkovou literaturou. První vydání Deníků Pavla Juráčka v podobě jediného tisícistránkového výboru (z později vydaného kompletního souboru) jsem přečetl jedním dechem. Byl to v podstatě každodenní rituál před spaním, který ovšem zasahoval hluboko do noci. „Jak je možné, že je někdo schopen jít tak bezstarostně s kůží na trh?“ honilo se mi hlavou.
Následoval Celý život Jana Zábrany, deník Eleanor Coppoly z natáčení Apokalypsy (místy nabízející obzvlášť výživný pohled do nesnadného soužití s geniálním, ale manickým filmařem), korespondence Frič–Žák… Přirozeně jsem lovil v kinematografických vodách. Později se ke mně dostal komiks Chestera Browna Sex není zadarmo, v němž tento vulgárně upřímný a v lecčems problematický tvůrce mapuje své pragmaticky budované vztahy s prostitutkami formou rozsáhlých dialogů ve skromně zařízených pokojích sexuálních provozoven a vyjadřuje svou skepsi ke smyslu jakýchkoli partnerských vztahů, které redukuje na čistě fyzickou potřebu.
V kinematografii, zejména té nezávislé, je skrytě autobiografických titulů víc než dost, nejspíš důsledkem univerzální dramaturgické poučky „piš o tom, co znáš“. Opravdový filmový ekvivalent výše zmíněných titulů ve smyslu otevřené inspirace vlastním životem, popřípadě transparentního nakládání s vlastním soukromím, jsem ale našel až v tvorbě režiséra Hong Sang-sooa (mým prvním setkáním s ní byl snímek Den, kdy přijíždí, v Hongově filmografii dvanáctý).
Cykličnost jeho motivů, zejména obvyklého zasazení do filmařského prostředí, v němž se pohybují různá jeho alter ega a osobní múzy (překrývající se s jeho skutečným partnerským životem, jenž je v Koreji vnímán poměrně kontroverzně), mě zprvu trochu obtěžovala a pobuřovala. Měl jsem pocit, že není schopen přijít s tématem mimo svou komfortní zónu, případně držet na uzdě svou narcistní povahu.
Později jsem pochopil, že Hong je v opakování těchto motivů podobně důsledný jako mistr taiči (pokud zůstaneme u východních referencí), denně opakující své cvičení, vedoucí k neokázalé a na první pohled neviditelné dokonalosti. Jeho filmy jsou až absurdně levné – směřují k samotné podstatě jeho vlastního života, skládajícího se z dlouhých rozhovorů několika osob v oblíbených parcích, restauracích a kavárnách, případně na akademické půdě, kde režisér ve skutečnosti také působí.
Přerývané dialogy plné pauz a nedorozumění, vztahové propletence, neokázalá technická stránka filmu – tyto rozpoznávací znaky přímo vedou k (zatím) poslední mé „vášni“, kterou je jakási druhá (třetí?) vlna amerického mumblecore. Tu pro mě v současnosti de facto reprezentuje jediný tvůrce – scenárista, režisér, producent a herec Joe Swanberg. O jeho soukromém životě vím příliš málo na to, abych mohl dle mého názoru jeho zatím nejlepší dílo – antologický seriál Easy – označovat za autofikci; rozhodně tak však působí. Je to nejspíš dílem samotného obsazení, kde vedle herců vystupují lidé, hrající jistou verzi sebe samých a podílející se i na tvorbě scénářů tohoto seriálu. O nich jde však hovořit jen symbolicky, protože seriál vzniká pouze na základě stručných treatmentů a většina dialogů z velké části řízenou improvizací.
Seriál z produkce Netflixu bohužel zatím skončil se svou třetí sezonou (dle slov režiséra prý proto, že streamovací platforma preferuje lineárněji vyprávěný obsah namísto povídkových struktur), nicméně i za tuto omezenou dobu se mu podařilo najít dokonalou formu v podobě jakési „slice-of-life“ komediálního dramatu, neposkvrněného umělostí rafinovanější formální stránky jiných titulů, usilujících o tutéž autenticitu.
Hongova i Swanbergova „metoda“ navíc sdílí podobný přístup k tvorbě scénáře, který před natáčením dávají k dispozici hercům pouze v hrubých obrysech. Oba mají okruh častých spolupracovníků a spolupracovnic, kteří jsou silní v improvizaci, jíž vymezuje situační prostor právě onen krátký treatment coby osnova a odrazová plocha pro finální, na psaném slovu méně závislý filmový tvar.
Oba již dlouhou dobu točí svá díla na digitální kamery, což jim umožňuje herecky ohledávat a usměrňovat jednotlivé scény libovolně dlouho (samozřejmě v souladu s natáčecím harmonogramem) a nezávisle na spotřebě a vyvolávání drahého filmového materiálu. V případě Honga, který s pověstnou urputností natáčí své filmy na poloprofesionální kameru a pracuje s velmi základním způsobem snímání, je pak dosaženo efektu náhodného kolemjdoucího, který pro nás dramatickou situaci nepozorovaně zachytil.
Oba tvůrci jsou produktivní (Swanberg v roce 2010 dokončil sedm celovečerních filmů!), což se nakonec s autofikčním přístupem tak nějak pojí. Omezené produkční zázemí, s nímž si při práci na svých námětech plně vystačí, umožňuje rychleji reagovat na prožité či odpozorované situace, které zachytí ještě v „živé paměti“. Tím se vracíme k samé podstatě deníkové literatury, za jejímž vznikem ve většině případů pravděpodobně stojí silný auto terapeutický efekt. Tento aspekt je zásadní i pro mou vlastní tvorbu– a proto mi připadá inspirativní sledovat plnou demonstraci toho, že i v tak těžkopádném a nákladném umění, jakým kinematografie je, lze takovýto koncept uskutečnit.
Jan Vejnar se narodil a žije v Praze. Je absolventem katedry scenáristiky a režie FAMO v Písku. Jako scenárista spolupracoval například s Davidem Ondříčkem na jeho snímku Zátopek, či se Štěpánem Vodrážkou na jeho krátkometrážním filmu Yung Michal. Na poli hrané tvorby debutoval krátkometrážním Figurantem, který byl uvedený na mnoha světových i domácích filmových přehlídkách, včetně amerického festivalu SXSW 2020.Ve spolupráci s režisérem Tomášem Pavlíčkem napsal a natočil v roce 2023 černou komedii Přišla v noci, která byla uvedena na MFF v Karlových Varech. Aktuálně připravuje komediální drama z prostředí české regionální nemocnice Sestra Hana – scénář (spoluscenárista Václav Hašek) byl v roce 2021 oceněn KVIFF & MIDPOINT Development Award, a letos Filmovou nadací.