Roztěkaní drogoví superhrdinové / Proč se (ne)dívat na seriál Adikts

Na iVysílání, on-line platformě České televize, je k vidění kompletní minisérie Adikts, jež se 24. ledna dostane i do lineárního vysílání. Je dravá, diváckou pozornost stimuluje množstvím podnětů a pohrává si s extrémní stylizací bizarního fikčního světa. Zároveň však trpí roztěkaností a ani avizovaných podnětů k diskusi o drogách mnoho nenabízí.

Režisér a scenárista Adam Sedlák platí za etablovaného tvůrce, jenž svou filmovou řečí dokáže oslovit a trefně zachytit svět mladých. Natočil dva krátkometrážní medailony předních tuzemských raperů Labello (2019) a Ca$hanova Bulhar (2020), jeho tísnivý debut Domestik (2018) reflektoval partnerskou toxicitu, posedlost sebou samým a neschopnost sebereflexe. Obdobnou tematiku nese i minisérie Semestr (2016) natočená pro platformu Stream.cz z prostředí studentstva vysoké školy, která se odehrávala na mobilních či počítačových obrazovkách. Celovečerní druhotina BANGER (2022) byla na mobil dynamicky snímaným příběhem o touze po slávě. Dealování drog a závislost tu ještě stály v pozadí a sloužili především vyprávění.

V jeho nejnovější minisérii Adikts (2024) už jsou drogy a jejich vliv na osobnost epicentrem dění. Série je jednou z částí osvětové kampaně Zkratky pod záštitou Policie České republiky a České asociace pojišťoven. Šest epizod, všechny se stopáží okolo třiceti minut, sleduje osudy pětice studentů a studentek prvního ročníku adiktologie. Každý je jiný, všichni v sobě ale dusí životní problémy. Zábrany a částečný únik od nich jim poskytne experimentování s dosud neprobádanou drogou ze Srbska. Zkušenostmi s psychoaktivními substancemi otrkaný Max ji odcizí z laboratoře pedagožky Jensenové, jež se snaží o psychologickou pomoc závislým a zároveň aspiruje na pozici státní drogové koordinátorky. O stejný post však usiluje i sexistický pedagog Jelínek, jenž razí radikálnější metody a nejraději by všechny feťáky viděl mrtvé.

Dystopické bezčasí
Adikts zaujmou především podivným bezčasím a fikčním světem. Ačkoli víme, že se děj odehrává v současnosti, konstruovaný svět působí dystopicky. Na postavy a celou společnost v Adikts měla markantní vliv covidová pandemie a její četné zmínky k tomuto zlomu odkazují. Ve škole několikrát drnčí poplach bez jakéhokoli pozdvižení, lidé jakoby ztratili schopnost empaticky komunikovat. Celý časoprostor děje je extrémně stylizovaný, naprosto odstřižený od reálného světa. Seriál zároveň neposkytuje žádná vodítka o jeho pravidlech, ani si s jeho fungováním neláme hlavu, stejně jako protagonista Max, který se až po třech letech na vysoké škole dozvěděl, že stát hradí studium jen do dvaceti šesti let.

Podivnost světa seriálu podtrhují četné širokoúhlé záběry a rybí oka deformující prostor, především v prostředí fakulty, jenž působí jako znepokujující vakuum. Vše je podmíněné vyprávění, atmosféře a postavám. Lidé jsou drtivou většinu stopáže stěžejním obrazovým komponentem a kamera je na nich v blízkých záběrech neustále nalepená, potlačující hloubku ostrosti.

Postavy však mají funkci spíše typologickou. Takřka všechny postrádají hlubší psychologickou prokreslenost a můžeme se jen dohadovat, zda se jedná o záměr propojený s covidovým odcizením se a chřadnoucí komunikaci. Sedlák do popředí staví faktor tělesnosti a chtíče. Max šel do školy kvůli holkám a fetu, Robinovi v navázání kontaktu brání koktání, Jelínek zase osahává studentky. Opět se lze pouze domnívat, zda se jedná o symptomy pandemie, nebo zda je v předkládaném světě hlavním cílem mladých především „prcat“ a udělat zkoušky. Série ale není intimní a sex využívá především k černohumorným a bizarním situacím. Bizarnost je obecně asi nejpříznačnějším znakem celého počinu, v dobrém i špatném. Dočkáváme se série absurdních událostí, které spolu kauzálně většinou pramálo souvisejí. Na jednu stranu jsou dostatečně svěží a neotřelé, na druhou ale ve výsledku vyznívají samoúčelně. A první polovinu série nesledujeme nic jiného než podobné výstřelky. Až když je ústřední pětice pod vlivem a hledá východisko, jak ze svého stavu ven, získá děj ucelenější, stále však značně roztříštěný tvar.

Výtvarně série pracuje s konceptem zvrácených superschopností, které tekuté drogy ústřední pětici poskytují. Paleta je zářivě neonová, pestrá a plná vizuálních podnětů, střih dynamický a plynule oscilující mezi množstvím neustále mluvících postav. Adiktologové nenosí bílé pláště, nýbrž růžové, připomínající superhrdinské kápě, fakulta pak asociuje tréninkovou základnu X-Men: První třída (2011). Jelínek, jakožto ústřední antagonista, zase pronáší typicky zlodušské hlášky a je vyobrazen na hraně přepáleného campu. Sedlák se zkrátka vším vzpírá realitě a oprošťuje se od reflexe skutečných problémů se závislostí. Je však velkou otázkou, jakému účelu tyto atraktivní a podnětné volby ve finále slouží. Nad neukotveným fikčním světem, přepálenou stylizací a rozstřeleným vyprávěním, které jako by samo frčelo na piku, je radost polemizovat. To samé se už však nedá říct o vyobrazení ústřední drogové problematiky. 

Proč frčet na fetu?
Zběsile míchaná substance zahrnuje duševní problémy, mezigenerační nepozorumění, odlišné přístupy k léčbě závislosti a hledání sebe samých ve světě, jenž zdánlivě nedává smysl. Eruptivní a dramaturgicky anarchistický koktejl několikrát brzdí příliš vážné pasáže a především neschopnost namixovat civilní a bizarní polohy, což se promítá v nesourodé kombinaci odlišných přístupů k herectví. Ačkoli se vše točí okolo drog, Sedlák jako by měl problém věci pojmenovat a ujasnit si, co chce vlastně sdělit. Série nefunguje ani jako vyobrazení několika různých přístupů k drogám. Na začátku vyobrazuje drogy jako odvaz, krátký segment zase dokumentuje „fetky“ na ulici, které závislosti plně propadly. A v závěru se ukazuje, že absolvování drogové cesty může pomoci s vyřešením niterných problémů. To vše je maximálně popisné a tezovité. 

Aby se však vše nevyřešilo jednoduše bez následků, v závěrečných minutách dojde k na sílu tlačené fatální události. Nevidíme žádný boj se závislostí, ani rozdílnost sociálních skupin, které drogy užívají. Slogan seriálu i kampaně „Drogy jsou zkratky“ je explicitně vysloven, ostatně jako většina událostí a myšlenkových pochodů postav. Největší zkratkou tak v závěru je to, jak sama minisérie drogovou problematiku ukazuje. Jakoby si tvůrci až v cílové rovince uvědomili, v čem má celá kampaň (asi) spočívat a rozhodli se naplnit pomyslný checklist. Série otevírá mnohem větší diskusi o tom, jak se k problematice staví ona samotná, než aby vybízela k celospolečenské debatě o drogách, jako o globálním problému mladistvých.

Těžko říct, co všechno je v Adikts záměrem a čím mají vlastně být. Možná v tom je jejich největší síla. Otázkou je, zda Sedlákovi skutečně šlo i o to, aby se debatovalo o problematice díla samotného, než o tom, o čem je celá kampaň. K diskusi o drogách totiž nepřináší nic. A možná ani nechce. Je dokonce možné, že ji Sedlák má, stejně jako jeho protagonista Max, zkrátka jen „v piči“.

Adikts. ČT. Vytvořil Adam Sedlák. ČR 2024.