Ke kořenům i vstříc modernitě / Umění jíst a milovat

Takřka vše – včetně doslovného českého názvu Umění jíst a milovat – hraje pro to, abychom na novinku kdysi uznávaného filmaře hleděli skrz prsty. Obzvlášť když v posledních filmech, mezi něž patřila kýčovitá adaptace prózy Haruki Murakamiho Norské dřevo, Tran Anh Hung zapomněl na jemnější kvality svých starších filmů Vůně zelené papáji či Na vertikále léta. Nyní se šedesátiletý filmař ale vrací se snímkem, který překvapuje svou uměřeností a obyčejností, což je o to nečekanější, že se věnuje něčemu tak velikášskému, jako je francouzská kuchyně. Děj se odehrává v roce 1885, kdy šéfkuchař Georges Auguste Escoffier – jak se ve snímku také připomene – ustanovuje základy moderní gastronomie.

Hned první záběr míří ke kořenům. Kamera sleduje v detailu hlízu celeru, zatímco kuchařka Eugénie odtrhává drobné kořínky a odhaluje bílou hmotu pod slupkou. Zní to stejně jako dalších mnoho desítek momentů, jakými nás zavalují nesčetné kulinářské televizní pořady, v nichž se kuchařské suroviny blýskají jako hlavní hvězdy či jako materiál, který čeká na svého Michelangela, aby z této kořenové varianty mramoru vysochal svého Davida. Vietnamsko-francouzský režisér a scenárista Tran Anh Hung opravdu pojal svou novinku jako vyznání lásky...