Úvod k tématu: Současná česká komedie
Lesk i bída. Nebo spíš bída i lesk? Individuální úsudek o stavu současné české komedie závisí na vkusu každého jedince, respektive na jeho příslušnosti ke konkrétní divácké skupině, na kterou tyto snímky cílí. Ať už se při pohledu na loňskou produkci přikloníme na stranu ambicióznějšího pokusu Kdyby radši hořelo, nebo raději k pokračování lidového hitu Po čem muži touží 2, komedie zůstává jedním z nejoblíbenějších a výrobně nejzastoupenějších žánrů české kinematografie. Má své originálnější i spotřební varianty a také vlastní režiséry, scenáristy nebo hvězdy, které si právě na tomto žánru založily popularitu.
V českém filmu tomu nikdy nebylo jinak. Zejména v porovnání s obdobím státní kinematografie se však komediální žánr v polistopadové éře poněkud „zeštíhlil“. Z domácí tvorby prakticky vymizely některé druhy komedií, jež dokazovaly, že divácká atraktivnost se nemusí vylučovat s vysokou kreativitou. Stačí si vzpomenout na snímky, které propojovaly komiku se sci-fi, spoléhaly na parodický nebo černý humor, případně na absurditu či formální hravost. Žánr dlouhodoběji postrádá i jedinečné komediální poetiky, které se z české kinematografie vytratily spolu s autorskými tandemy (Brdečka, Lipský, Macourek, Vorlíček, Svěrák, Smoljak), jimž se prozatím nikdo další nevyrovnal.
Objektivně řečeno převládají v novodobé produkci typy komedií, jež se komerčně osvědčily a jejichž realizátoři neprojevují velkou ochotu narušit nebo alespoň obměnit zavedené šablony. Smyslem tohoto tématu však není žehrat nad úpadkem komedie, ale nabídnout věcnou reflexi přítomné situace žánru s ohledem na jeho klíčové tendence, trendy, klady i zápory. Zároveň jsme chtěli poskytnout prostor také těm, kteří české komedie v posledních letech píší a natáčejí. Téma proto otevírá exkluzivní anketa s tuzemskými filmaři a filmařkami, jež dává nahlédnout do zákulisí tvorby humoru, ale naznačuje leccos třeba i o kontinuitách s domácími komediálními tradicemi.
Komerčnímu proudu se věnuje Martin Mišúr. Ve svém textu pátrá po kořenech a základních rysech tzv. life stylové (či vztahové) komedie, která už dlouho tvoří stabilní jádro žánru v českém prostředí. Janis Prášil přibližuje charakteristické motivy díla Jana Prušinovského – patrně nejvýznamnějšího současného autora domácí filmové i televizní komedie. Jana Jedličková se zaměřila na webové seriály, jež mohou v pojetí komedie zacházet mnohem dál než obvyklé projekty celoplošných televizních stanic. Petra Chaloupková napsala profil Štěpána Kozuba, který se díky svým komediálním kreacím zařadil mezi aktuálně nejoblíbenější české herce. Kozubův úspěch napříč médii přitom může prozrazovat i cosi o stavu českého humoru jako takového.