Očista z válečného traumatu / O filmu, který nevznikl…

Druhá světová válka znamená v tvorbě Jasudžiróa Ozua pozoruhodné „vakuum“. Přitom ho stejně jako jiné umělce jeho generace provázela po celý zralý život a téměř pět let byl jako voják jejím bezprostředním účastníkem, ba spoluviníkem. K přímé reflexi válečné zkušenosti se však ve svém díle nikdy neodhodlal. Ohledně důvodů existuje spíš více otázek než odpovědí.

Ozuův nejslavnější snímek Příběh z Tokia vypráví o životě tří generací jedné rodiny během návštěvy starých rodičů z venkova v hektickém poválečném Tokiu. Ozu jako režisér a spoluautor scénáře musel být maximálně citlivý k lidským osudům, když dokázal vytvořit tak univerzální výpověď o lidské existenci. Film natočil v polorozpadlém Tokiu, kam se vrátil v roce 1946 jako četař japonské armády ze Singapuru, kde uvízl po kapitulaci císařské armády. Válka se však v Příběhu z Tokia odráží jen ve smutku starého otce, který v ní ztratil jednoho ze synů.

Ozu prošel vojenským výcvikem už ve dvaceti letech. Po dokončení studia v idylickém přímořském městečku Macusaka se v létě 1923 vrátil z dědova domu ke svému otci do rodného Tokia. Už 1. srpna nastoupil jako elév do filmového studia Šóčiku, ale hned 1. září zasáhlo město zničující zemětřesení,...