Čtyři humanisté v osidlech ideologie a cenzury

Symbolem úspěchu japonské kinematografie se v padesátých letech stala čtveřice režisérů Akira Kurosawa, Kendži Mizoguči, Mikio Naruse a Jasudžiró Ozu. Jejich tvorbu neovlivňoval jen vývoj domácí a zahraniční kinematografie, ale především politické a kulturní proměny Japonska. Tito zastánci humanismu, jak jej vyjadřovali svými nejslavnějšími díly, se museli vypořádat s ideologickým tlakem japonského vojenského režimu a po válce pak s protikladnými požadavky americké okupační správy.

Japonská kinematografie byla západní kultuře více méně neznámá až do úspěchu Rašómona Akiry Kurosawy na festivalu v Benátkách v roce 1951. V Japonsku však vznikl silný filmový průmysl již v období němé kinematografie a tuzemská produkce úspěšně konkurovala té hollywoodské. Mizoguči, Ozu a Naruse se prosadili už v němém období, Kurosawa začal režírovat během druhé světové války. Nepovažovali se za konkurenty. Umělecká či komerční výhra jednoho neznamenala prohru druhého, naopak vytvářela prostor pro další úspěch. Vzájemný respekt a občasné spolupráce na scénářích, případně ojedinělá režijní výpomoc (Kurosawa asistoval v roce 1937 Narusemu) se přetavily i v aktivní podporu. Ozu razantně vystoupil na obranu Kurosawova debutu Sanširó...