Vtip, ve kterém se nedá bydlet / Víly z Inisherinu

Irsko je země, kde se tráva zelená i v únoru a kde každý je muzikantem, pábitelem či básníkem. Méně vzletně řečeno: každý tu neustále žvaní. Důkazů pro podporu těchto stereotypů je spousta. Stačí se namátkou podívat na povahu nejdůležitějšího irsky psaného románu 20. století Hřbitovní hlína. Jeho autor Máirtín Ó Cadhain zde nechává švejkovskou kadencí mluvit celou řádku postav. A vůbec mu nepřekáží fakt, že všichni jsou nebožtíci. Také irský dramatik Martin McDonagh staví své cynické, bizarními charaktery zaplněné hry, povětšinou zasazené do nejzapadlejších končin západního Irska, na nekonečných dialozích. Ve svém čtvrtém filmu Víly z Inisherinu se do tohoto prostoru vrací, aby polemicky navázal na svou dřívější divadelní tvorbu.

Od prvního záběru, v němž Colin Farrell kráčí zelenající se pahorkatinou okolo několika dřevěných chalup, jež takřka srůstají s okolní krajinou, je zřejmé, že jde o známý terén. O ono místo na konci světa, kde v McDonaghových hrách, jako je Osiřelý západ či Mrzák inishmaanský, obvykle žijí lidé, kteří to tu nenávidí, nenávidí i sebe navzájem, ale přesto nejsou schopni ten kus světa opustit. Přesto je to zároveň terén jiný, neboť médium se proměnilo. Vedle idylicky...