Nevadí mi označení „ženský film“, vadí mi jeho konotace

Dodnes si pamatuju, s jakou fascinací jsem se v létě roku 2003, když mi bylo třináct, dívala v televizi na nizozemský film Antonia. Vyhlédla jsem si ho v televizním programu –v anotaci stálo, že půjde o příběh několika generací volnomyšlenkářských žen. Do té doby mě nic tak neokouzlilo. Nešlo o příběh samotný (po druhé světové válce se do rodné vesnice vrací Antonia se svou dospělou dcerou, které si chtějí zařídit život po svém, bez ohledu na dobová očekávání a představy, čemu by se měla věnovat „slušná ženská“), ale spíš o fakt, že je možné zabydlet film tak výstředními ženskými charaktery, které se zodpovídají jen samy sobě. Režisérka Marleen Gorriss Antonií v roce 1995 získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film, a stala se tak historicky první režisérkou s tímto oceněním.

Od té doby se mě coby autorky téma „ženských hrdinek“ drží. Prošla jsem si různými fázemi. Od té nejsvobodnější, v dětství a dospívání, kdy jsem při psaní nerozlišovala mezi tím, jestli je postava kluk, nebo holka, po tu pozdější, otřesenou, kdy jsem si začala všímat, že aktéry „velkých příběhů“ jsou mužské charaktery. Ženy mají své malé příběhy, své omezené party, ale univerzální zkušenost nese muž.

Při čtení některých zásadních knih světového kánonu...