Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev
Málokteré seriálové finále se dočkalo tak intenzivního nesouhlasu, odporu a kritiky jako zakončení osmé série Dextera z produkce americké televize Showtime. Uspěchané vyvrcholení, v němž se nekoherentní narativ posledních tří sezon kloubil s rozbředlým audiovizuálním stylem a umělou touhou po subverzi diváckých očekávání, zanechalo až příliš hořkou pachuť po seriálu, který na svém vrcholu představoval závan čerstvého vzduchu v kriminálním žánru a zároveň unikátní televizní experiment o lidské morálce, spravedlnosti a utilitarismu. Po osmi letech se Dexter vrací – s přídomkem Nová krev, s Clydem Phillipsem (showrunnerem prvních čtyř sezon) zpátky ve své kreativní roli a s druhým pokusem o završení příběhu sériového vraha se sympatickou tváří.
Po zfalšované smrti na konci původního seriálu vyměnila hlavní postava prosluněné Miami za Iron Lake, klidné městečko ve státě New York, kde místní policejní oddělení místo brutálního násilí řeší spíše ledabylé krádeže pekanových koláčů. Dexter, známý všem jako Jim Lindsay, vlastní menší chatu na kraji města a užívá si jednoduchosti všedního života – chová párek koz, rybaří a na živobytí si vydělává jako nevinný a oblíbený prodavač v obchodě s loveckými potřebami. Zdánlivě nepoučen, bývalý forenzní analytik randí s policejní šéfkou Angelou, k níž podle vlastních slov chová opravdové city. Jako by performativní masku obyčejného člověka, na které celý život se sebezapřením pracoval, přijal za svou, vytěsnil část tíživých traumat a v nové identitě konečně nalezl alespoň náznak skutečného štěstí.
Přetvářka a vrtkavá hra na dobrého přítele, manžela a funkčního člena komunity ostatně tvořila to nejpřitažlivější na prvních sériích. V nich Dexter, diagnostikovaný sociopat neschopný pociťovat emoce, bojoval s perpetuální potřebou o skálopevné alibi. I přes desítky mrtvých těl, která za sebou zanechal, pečlivě budoval svou pověst svědomitého soudního znalce a porcování lidského masa prokládal telefonáty s citlivou přítelkyní Ritou. Pro žánr televizní detektivky, kde se nahlíželi zločinci primárně zvnějšku, byla introspektivní tendence osvěžující – hravá dramaturgie navíc do kriminálních zápletek pravidelně přimíchávala otřepané, avšak dynamické prvky telenovely a melodramatu, díky nimž se mezilidské vztahy posunuly do centra dění a litry prolité krve se odsouvaly až groteskně na druhou kolej.
Ani Nová krev se z této tenze nebojí těžit. Nedělá tak ovšem prvoplánově a respektuje omezený formát minisérie. Proto se Dexterova falešná totožnost rozpadá spíše postupně a směřuje tak k nevyhnutelné implozi. V centru konfliktu staré a nové identity stojí dvě figury, které se vrací z původní série – několikanásobně osiřelý syn Harrison, hledající u otce řešení vlastních duševních nesnází, a zesnulá sestra Debra. Ta nahrazuje přízrak Harryho, adoptivního otce a tvůrce vražedného kodexu, tentokrát ale Dextera jeho iluzorní společník neusměrňuje a nedává mu praktické rady, nýbrž funguje jako prometheovský prsten, symbol nekončící provinilosti a bolesti, ztělesnění špatného svědomí a připomínka nevinných životů, jejichž ztrátu způsobil. Násilí a zabíjení se tak už nesetkává jen s neustálým ospravedlňováním a afirmací o morální správnosti takových činů. Debra naopak Dextera kousavě odsuzuje a tlačí ho do absolutní izolace.
Dvěma protichůdnými směry
Opačným směrem postrkuje svého otce Harrison, který ztělesňuje mnohé paradoxy v Dexterově asociální bezcitné existenci: po letech strávených popíráním vlastních emocí představoval Harrison nevyhnutelnou součást jeho života, potomka, o něhož se musí postarat a milovat ho. I přesto nakonec Dexter zakončil původní sérii sebereflexivním tvrzením, že je pro štěstí vlastního syna příliš nebezpečný a udělá lépe, když v jeho očích zemře a s ním zmizí i jeho transgresivní touha po zabíjení. Když tedy Harrison po letech otce vyhledá, dává to seriálu i jeho titulní postavě šanci nejen napravit staré křivdy, ale i probudit Dexterovu potlačovanou vášeň s vědomím, že když mu strašlivé chování prošlo jednou, projde mu i tentokrát. Závislost na pocitu moci nad životem a smrtí, kterou úspěšně kompenzoval a ohledával ranními loveckými rituály (při nichž stopoval divou zvěř, aby ji nakonec v osudový okamžik nechal žít) nebo prací v prodejně střelných zbraní a nožů, znovu vybředá na povrch a Dexter se propadá do začarovaného kruhu patologických potřeb a pudů.
Pro fanouškovskou základnu, pohoršenou bezzubým finále, v němž se dříve neohrožený sériový vrah dobrovolně připravuje o největší devízy a uvrhne se do vyhnanství všednosti a prázdnoty, může návrat akčního Dextera představovat radostnou zprávu. Právě spravedlivé očistné násilí ovšem dělalo z původního Dextera unikátní lakmusový papírek divácké morálky. Filmové násilí obvykle tvoří podněcující dramatický prvek, který narušuje komunitní status quo – i proto byl Dexter tak přitažlivou postavou, neboť jako samozvaný ochránce vyvažuje nespravedlnost a dělá ze světa čistší místo. Na rozdíl od tarantinovské hry s diváckými emocemi nebo haptickou šokantností nové francouzské extrémnosti přinášel seriál ještě další rovinu – nespolehlivého vypravěče a postavu, z jejíhož úhlu pohledu dění sledujeme, díky níž působilo veškeré zobrazené vraždění jako přirozené a nutné. „Dnešní noc je onou nocí. A stane se to znova… a znova. Musí se to stát,“ ostentativně slibuje v úvodní sekvenci vůbec prvního dílu a nikdy ani nepřipouští existenci jiných řešení. Z psychologicky vyargumentované pozice „nejmenšího zla“ se přitom v průběhu několika sérií stal spíše mesiášský komplex. Akt vraždy, zbavený veškeré závažnosti, byl jen dalším samozřejmým instrumentem, jak dosáhnout vlastních sobeckých cílů.
Přes poněkud kostrbaté formulace i nejasný filmový jazyk je to právě zde, kde Nová krev exceluje. Když Dexter ve svém synovi zahlédne náznak své násilné osobnosti, nereaguje jako zodpovědný a milující rodič, nýbrž se oportunisticky chytá nové příležitosti, jak opodstatnit vlastní sklony. V „temném pasažérovi“ dlouhou dobu choval záminku pro destruktivní chování, stále však přetrvávalo vědomí, že jen usměrňuje svá traumatem zaviněná nutkání – v posledních epizodách nejnovější řady se však ukazuje, že moc nad cizím životem je skutečně jediné, po čem touží, a pro uspokojení svého chtíče je ochoten obětovat cokoli. Včetně naděje vlastního syna na skutečný život. Harrisonovy slabosti a nejistoty využívá ke zvráceně romantizující představě o vražedném duu otec-syn. Sám sebe i Harrisona přesvědčuje o utilitární hodnotě sériového zabíjení a zbrkle pálí všechny mosty, které poslední roky v mrazivé newyorské komunitě stavěl. Zběsilé arogantní jednání konečně dává nahlédnout za oponu psychopatické masky, která v kombinaci se sympatickou tváří Michaela C. Halla, přesvědčivého voiceoveru a podmanivého stylového podání vytvářela dojem, že ústřední kodex je čímkoli jiným, jen ne záminkou pro násilné chování.
Nová krev párkrát šlápla vedle, autoři udělali rozporuplná rozhodnutí. Nevyrovnaný vizuální styl, irelevantní záporák nebo slepé narativní uličky politických motivů (klimatická změna, původní obyvatelé) komplikují srovnání s původní sérií, jejíž kultovní status by jakýkoli pokus o reboot odsoudil k předčasnému neštěstí, nešlo-li by o doslovnou repliku originálního konceptu. (Devátá epizoda, zahrnující flashback do „zlatých časů“, kdy bylo vraždění ještě jednoduché, ostatně sklidila ve fanouškovské komunitě největší úspěch.) Minisérie možná nedosahuje mnohovrstevnatých kvalit první nebo čtvrté sezony ani nenabízí tak ikonického antagonistu, jakým byl Trinity v podání Johna Lithgowa. Přináší ovšem nápaditou a morálně ucelenou reformulaci zakončení Dexterova příběhu, v němž se zrcadlí naše perverzní fascinace filmovým násilím a touha po světě, kde má každý problém jednoduché řešení.