Nebýt sám sobě kánonem / Nad filmem Good Old Czechs

Když začínám pracovat na novém filmu, zmocní se mě vždy pocit, že jsem znovu na úplném začátku. Že nic dohromady neumím, a že teprve musím na vše přijít. Když už ale postoupím o něco dále, pomalu zjišťuji, že snad přece jen na cosi dřívějšího navazuji a cosi zužitkovávám. Často si pak v těch chvílích vzpomenu na slova ze Zápisníků Alberta Camuse, že „zkušenosti nás neudělají moudřejšími, jen zkušenějšími“. To samo o sobě samozřejmě není úplně málo. Zkušenost – zejména tedy zkušenost vlastních chyb a selhání – je nenahraditelná jak v životě, tak v tvorbě. Ale jsou také chvíle, kdy nás může brzdit, možná dokonce přímo znevolňovat. Každému tvůrci takto třeba hrozí, že ve své autorské zkušenosti najde falešnou jistotu. A že se pak – slovy malíře Vladimíra Kokolii – stane „sám sobě kánonem“.

Před pár lety jsem z něčeho podobného poprvé pocítil určitou obavu. Dokončil jsem v poměrně rychlém sledu filmy Mimořádná zpráva a Letní hokej a zanedlouho už jsem se společně s Adélou Komrzý věnoval obhlídkám ke Zkoušce umění. Každý z těch filmů sice měl svůj specifický námět i formu, ale nejspíš jim byl společný jakýsi základní duch: říkejme mu třeba trpělivá observace. Tvůrce si při ní...