Samy nocí tmou / Světlonoc
Když před pěti lety Tereza Nvotová – do té doby známá coby herečka a dokumentaristka – uvedla v Rotterdamu svůj hraný režijní debut Špína, po právu se mluvilo o objevu výrazného autorského hlasu. A také o jednom z nejzdařilejších slovenských filmů dekády. Citlivě stylisticky přitlumené, o to tísnivější drama vykreslovalo depresivní prožitky znásilněné dívky. Bez kompromisů, přesto s neobvyklým pochopením pro pochroumané ženské nitro. Světlonoc – druhý snímek Nvotové – proto od fáze příprav provázelo značné očekávání. O to silnější, že režisérka obměnila rukopis a opustila civilní polohu Špíny. Vznikl společenskokritický film, který stejnou měrou kombinuje drama a nadpřirozené, magické prvky. Je dobře, že po jeho světové premiéře sáhl prestižní festival v Locarnu. Snímek totiž výtečně zosobňuje nový locarnský kurz definovaný právě díly přemosťujícími artovou a žánrovou kinematografii. Příběh z odlehlé slovenské vesnice v Locarnu navíc vyhrál jednu z hlavních cen: Zlatého leoparda za nejlepší film druhé soutěže nazvané Cineastidel presente (Filmaři současnosti).
Světlonoc nese rysy plnokrevného dramatu i nápaditého folk hororu. Je ale její podvojná nátura devízou, nebo naopak slabinou? Těžko říct....