Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit
Kromě Rubena Östlunda, který si za satirický snímek Trojúhelník smutku odnesl o víkendu druhou Zlatou palmu z Cannes v pořadí, se do canneské hlavní soutěže vrátili i další tři někdejší vítězové, ačkoliv na rozdíl od švédského ironika ne hned se svým následujícím filmem. Japonec Hirokazu Kore-eda po svých vítězných Zlodějích zkusil přenést svůj klidný styl rodinných dramat do Francie ve snímku Pravda, což příliš nefungovalo. Podle ohlasů kritiků, kteří vydrželi v Cannes až do konce soutěže, je jeho další přesun tentokrát do Jižní Koreje o něco úspěšnější. Dramatu Broker o lidech spojených jedním miminem z baby boxu přesto v tabulce kritiků v časopisu Screen patřila pár dní před koncem festivalu předposlední příčka – spolu s novinkou Claire Denis Hvězdy v poledne. Oceněné byly nakonec oba filmy. Za Brokera získal hereckou cenu Kang-ho Song a získal a Claire Denis se podělila s Lukasem Dhontem (Close o Velkou cenu poroty.
Naopak na třetím místě se ve zmíněné tabulce držel film bratří Dardennů Tori a Lokita. Belgické duo Jean-Pierre a Luc už má doma dvě Zlaté palmy, za Rosettu a Dítě, k tomu i Velkou cenu za Kluka na kole, cenu za scénář za Mlčení Lorny a cenu za režii za svůj předcházejí, kritiky nemilovaný snímek Mladý Ahmed. V soutěži Cannes jsou letos podeváté. Tak jako Ken Loach i oni si drží svůj sociálně-realistický styl a je chvályhodné, že i kolem sedmdesátky se zajímají o problémy belgické společnosti a věnují péči outsiderům.
Na rozdíl od Loache, jenž v posledních dvou filmech svou levicovou kritiku balí do dojemně přesvědčivých a komplexních obyčejných lidských příběhů, Dardenni začali být více schématičtí. Soucítit s dospívající Lokitou, kterou matka poslala přes hrabivé převaděče z Beninu do Belgie vydělávat peníze pro ostatní, a s jejím malým „bratrem“ Torim není těžké. Kamera se soustředí jen na ně, oba jsou dobře zahraní a oba jsou naivními obětmi, které na bezohledný svět dospělých nestačí. Závěrečné obvinění, že jejich osud by nebyl tak těžký, kdyby Lokitě Belgie udělila povolení k pobytu, zní ale dost jednoduše.
Také rumunský režisér Cristian Mungiu už natočil filmy (především Zkoušku dospělosti, v Cannes oceněnou za režii), v nichž byly morální problémy současné společnosti rozvrstveny a scházely se v palčivém vnitřním konfliktu hlavní postavy, místo toho aby jen prezentovaly dva opoziční názory. Zlatou palmu získal už za svůj druhý celovečerní film 4 měsíce, 3 měsíce a 2 dny, nyní se o ni ucházel počtvrté s dramatem R.M.N. To se odehrává v transylvánské obci, kde spolu v klidu žijí Rumuni, Maďaři a Němci. Romy už místní vyhnali a nyní chce část z nich vyhnat i tři legální pracovníky ze Srí Lanky, které za minimální mzdu najala místní pekárna.
Finanční problémy, pravidly podmíněné dotace EU, paradox odmítání gastarbeiterů lidmi, jejichž příbuzní pro ně vydělávají jako gastarbeiteři v Německu – to vše tvoří reálný základ pro přímočarý příběh sympatické moderní ženy, která tu bojuje s větrnými mlýny davové xenofobie. Do něj se plete podivná postava jejího milence, jenž konflikty řeší radši s puškou v ruce než slovy a který jinak realistický film, jehož klíčová scéna komunitní debaty je natočená na jeden záběr nehybné kamery, R.M.N. zavádí až do přízračných teritorií.
Rumunská zkratka pro magnetickou rezonanci, kterou tu podstupuje mužův nemocný otec, dala filmu jméno. Podle Mungia by vyšetřit mozek potřebovala většina rumunské společnosti. O ní nám ale nic nového jeho film neřekne, i když současnou frustraci mnohých voličů extremistický stran vykreslit dokáže.