Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla
Bývalou uměleckou ředitelku karlovarského festivalu, Evu Zaoralovou, která zemřela 10. března 2022, jsem přirozeně znala. Jako kdokoli, kdo se pohybuje ve světě českého filmu. Osobní vzpomínku na ni mám ale jen jednu. Rok 2014. Nejvyšší patro karlovarského hotelu Thermal. Její rohové apartmá, kde po celý festival bydlela. Tehdy už pár let v pozici umělecké poradkyně. Umělecké ředitelování – na festivalu se v téhle pozici podílela od roku 1994 – předala v roce 2010 Karlu Ochovi. Režisér Miroslav Janek tehdy natáčel dokument o festivalu Filmová lázeň a přizval mě jako filmovou historičku, abych popsala jeho začátky a padesátá léta. Pak jsme si s paní Zaoralovou ještě nějakou dobu povídaly o tom, jak si festival před rokem 1989 pamatuje ona – od konce šedesátých let na něj jezdila jako novinářka.
Od minulosti jsme se dostaly až k současnosti a výtkám, které dlouhodobě zaznívaly na adresu kvality hlavní karlovarské soutěže. O výzvách při shánění filmů, konkurenci mezi evropskými festivaly i snahách vytvořit přehlídce nezaměnitelný profil mluvila tehdy otevřeněji, než jsem o tom slyšela mluvit kohokoli jiného ve vedení jakéhokoli festivalu. Pragmatičtěji, bez rétorických clon a obav o image. Opravdu jí leželo na srdci, jak věci změnit. Jak je dělat lepšími. O pár let později jsme v rámci výzkumu dějin MFF Karlovy Vary před rokem 1989 chtěli Evu Zaoralovou vyzpovídat, spolu s dalšími pamětníky. Už se to nepodařilo. Byla příliš nemocná.
Eva Zaoralová tehdy mluvila i o programové sekci Na východ od Západu, kterou se festival snažil odlišit od ostatních. Dnes by mě hodně zajímal její názor na horké téma současnosti poznamenané válkou na Ukrajině. Zda uplatnit kolektivní vinu na ruské filmaře, nebo ne. Zda promítat, či nepromítat jejich filmy – pokud se sami vyslovili proti režimu Vladimira Putina. Právě na podporu ruských kolegů doplatil nedávno ukrajinský režisér Sergej Loznica, který byl častým hostem karlovarského festivalu. Loni tam uvedl svůj poslední film Babij Jar. Kontext o genocidě ukrajinských Židů v roce 1941.
Loznicu – autora filmů Majdan či Donbas – nedávno vyloučila ze svých řad Ukrajinská filmová akademie za to, že nechtěl uplatňovat kolektivní vinu na ruské filmaře a podpořil jejich přítomnost na světových festivalech. Podle akademie ale nevyjádřil dostatečný patriotismus vůči Ukrajině v momentu, kdy je ve válce s Ruskem. Vadilo i to, že se Loznica označuje za kosmopolitu – od roku 2001 žije s rodinou v Německu, má ukrajinský pas. „Když Ukrajina bojuje o svoji nezávislost, hlavním konceptem v rétorice každého Ukrajince by měla být jeho národní identita,“ zdůvodnilo své kroky vedení akademie. Válečná horečka má mnoho různých obětí.
Loni dal Sergej Loznica Cinepuru rozhovor pro článek mapujicí současnou ukrajinskou kinematografii, který vyšel v čísle 136 věnovaném Postsovětskému kinu. Výjimečně na tomhle místě doporučím starší číslo. Nabízí ojedinělý vhled do současné situace kinematografie v zemích, jež v minulosti spadaly pod nadvládu Sovětského svazu.
V čísle, které držíte v rukou, mi udělaly obzvlášť osobní radost dva texty věnované křehkému filmovému zjevení japonského režiséra Rjúsuke Hamagučiho Drive My Car – kritika od Antonína Tesaře a soundtrack od Jiřího Špičáka. Téma jsme věnovali Wesu Andersonovi, režisérovi, jenž je považovaný za jednoho z mála současných amerických auteurů. V čem přesně spočívá jeho autorství, jak pracuje s postavami nebo jakou roli v jeho filmech hraje umění? Cesta do Andersonovského světa začíná už na obálce navržené tak, aby mohla ležet na konferenčním stolku někde v Andersonově filmu. Cinefilní čtení vám přeju.