Kočičí disonance a touha

Je to již několik let, co jsem ji neviděla, ale opakovaně se přistihnu, že na ni někdy myslím. Na kočku z jihokorejského filmu Vzplanutí (Beoning, r. Lee Chang-dong, 2018), kterou má za úkol krmit protagonista snímku, zatímco její majitelka Hae-mi cestuje. Když přichází do bytu, kočku nikdy nevidí ani on – což znalci kočičího chování chápou jako logické –, ani divák. Fantomní mňouknutí je asi falešné – v nastražených uších protagonisty, který touží po potvrzení existence kočky alespoň jedním ze smyslů. Nikdy se mu ho ale nedostane. Rezonující absence a dovozování toho, co se snad stalo, pouze z nepřímých náznaků, protichůdných důkazů toho, že nedokáže objevit žádný vyhořelý skleník, je v centru druhé poloviny filmu, když zmizí sama Hae-mi, jako by ve světě také nikdy neexistovala. 

Když myslím na kočku Hae-mi, ptám se po tom, jak narativní hraný film, držící se v konvencích vypravěčských postupů média, vytváří kognitivní disonanci, tenzi vyvolávající soubor neslučitelných poznatků o nějakém jevu, které se automaticky snaží divák překonat a harmonicky sladit. Oproti literárnímu textu (Vzplanutí je adaptací povídky Harukiho Murakamiho) i textu scénáře, umožňujícímu jistou míru abstrakce a nekonkrétnosti, se v...