Streamování za lepší planetu
Tuzemskou nabídku VOD loni na podzim rozšířila on-line videotéka WaterBear prezentovaná jako „první interaktivní streamovací platforma zaměřená na budoucnost planety“. Láká na převážně dokumentární filmy a cykly s environmentální tematikou, jež jsou přístupné zdarma, pouze s podmínkou registrace. Původní i převzaté tituly nespojuje jen vzletný příslib ekologického směřování k lepším zítřkům, ale také kurátorský princip korespondující s konkrétními Cíli udržitelného rozvoje OSN. Odrážejí se však ambiciózní plány a etické nároky i na nabízeném audiovizuálním obsahu? Anebo je to jen další z mnoha marketingově silných projektů greenwashingu, jež se příhodně svezou na zelené vlně?
V kontextu současného společenského ovzduší není vznik takto specializované platformy nijak překvapivý. Největší hráči na digitálním trhu jako Facebook, Microsoft nebo Apple se už několik let předhánějí ve zveřejňování co nejčistších a klima nejméně zatěžujících závazků firemní činnosti. A streamingové služby na sebe nenechaly dlouho čekat. Hulu v roce 2018 oznámilo, že veškerá svá datová centra přeneslo do zařízení poháněných ze zcela obnovitelných energetických zdrojů. HBO se rok nato připojilo s pilotním programem pro udržitelnou produkci HBO Green, který upravuje povinnosti tvůrčího týmu a okolnosti natáčení jako trasování uhlíkové stopy, ekologické nakládání s odpadem nebo znovuvyužití rekvizit a kostýmů.
Přestože streamování samo o sobě nezatěžuje životní prostředí tolik jako výroba – Netflix odhaduje, že jedna hodina přehrávání videa v Evropě průměrně vyprodukuje přibližně 55 gramů oxidu uhličitého, což zhruba odpovídá emisím třistametrové jízdy autem –, v celkovém součtu (včetně fyzického provozu podniku) se uhlíková stopa společnosti za rok 2020 vyšplhala na 1,1 megatuny CO2, čímž například vyrovnala souhrnné roční znečištění audiovizuálního průmyslu celé Francie. V návaznosti na to si Netflix stanovil rok 2022 jako nejzazší termín, do něhož dosáhne uhlíkové neutrality (nikoli ve smyslu stoprocentně neškodlivého filmování, ale investic do projektů redukujících hodnoty zhoubných plynů v atmosféře).
Z Netflixu přišel také prvotní impulz k založení WaterBear. Iniciovala jej výkonná producentka tamního Oscarem oceněného dokumentu o přátelství potápěče a zraněného hlavonožce Moje učitelka chobotnice (2020) Ellen Windemuth. Chtěla tím navázat na úspěch příběhu o empatii mezi lidskou a živočišnou říší a vytvořit tak prostor určený výhradně pro zelený storytelling. Podle jejích zkušeností má totiž environmentalisticky uvědomělé sdělení výrazně větší šanci zaujmout a pozitivně ovlivnit diváky, když je zabalené v narativně kompaktním celku a nejedná se o konvenční edukativní dokument zatížený výčtem faktů. Ačkoli WaterBear nerezignuje na snahu zprostředkovat relevantní údaje a ověřené zdroje, koncepčně se kloní od grafů a statistik k formě, kterou zakladatelka nazývá emocionální ekologií – tedy nonfikčním tvarem, jenž stejnou měrou vzdělává o dané problematice a současně zajišťuje pevnou vyprávěcí strukturu, aby publiku poskytl dostatek příležitostí k vcítění se a internalizaci předkládaných idejí.
Sleduj, připoj se a konej
Záměr oslovit, přesvědčit a zaktivizovat se otiskuje jak do zpracovávaných otázek i formálních kvalit pořadů, tak do samotného uživatelského rozhraní. To stojí na třech hlavních pilířích, které mají dosáhnout konstruktivní změny diváckých návyků i jejich vztahu k životnímu prostředí – sleduj, připoj se a konej. Pasivní přijímání „zábavy s přesahem“ by tedy ideálně mělo být jen iniciačním bodem, jenž podnítí konzumentovu zvědavost pro konkrétní oblast a následně jej pomocí interaktivní lišty odkáže k doplňujícím materiálům anebo přímo na jednu ze spolupracujících neziskových organizací nabízejících různé možnosti podpory (buď v podobě sdílení projektu, přispění finančním darem či přihlášení k dobrovolnické činnosti).
Vedle delších dokumentů tradičního střihu – ověnčených festivalovými cenami, jako jsou Hon za ledem (2012), sledující tání ledovců, nebo Mizející ryby (2009) o následcích neregulovaného rybolovu – v katalogu převažují kratší stopáže. Buď jsou sdružené do tematických sérií, nebo stojí jako samostatné jednohubky okolo tří až pěti minut. Takzvané atomické filmy, jak tyto „malé snímky s velkým dopadem“ nazývá Windemuth, jsou jednak pragmatickým vykročením směrem ke zkrácené pozornosti generace vyrůstající na internetu a současně zvyšují jejich potenciál „sdílenosti“ a šíření na sociálních sítích. Zároveň to však znamená, že velká část nabídky se pohybuje na hranici infotainmentu ve stylu reklamních spotů nebo rozpohybovaných obálek National Geographic doplněných o dojímavý osobní příběh typu The Whale Who Saved Me (2021).
Až na zářné výjimky jako například svižný seriál So Hot Right Now (2021), který s pomocí nadsázky a animovaného vizuálu radí divákům, jak zvládat jejich klimatický žal, či svěží antiageistický portrét designérky Eleanor Ambos Interiors (2016) s recyklačním poselstvím zůstává WaterBear spíše rozcestníkem problémů, které aktuálně ohrožují planetu a populaci než plnohodnotnou videotékou. Křehký primární plán služby přimět jednotlivce k aktivnímu zapojení do boje s klimatickou krizí navíc podkopává lákadlo finančního příspěvku, díky němuž si lze koupit o něco čistší svědomí a dál nečinně přihlížet devastaci přírody z pohodlí gauče. Přestože je znát snaha o obsloužení co nejpestřejší klientely (žánrový záběr se rozpíná od ekoverzí automotomagazínů přes udržitelnou reality TV až po přepracování oblíbených podcastů), může WaterBear jen stěží překročit bludný kruh přesvědčování již přesvědčených.