Holky na zabití / A jak to bylo dál…

Seriál Sex ve městě patřil v druhé polovině devadesátých let minulého století mezi první zástupce tzv. quality TV a společně s Rodinou Sopránů se jednalo o vlajkovou loď tehdejší původní tvorby televizní stanice HBO. Dnes už notoricky známý příběh čtyř kamarádek z New Yorku, které na prahu třicítky společně sdílí své zážitky (nejen) z milostného života, byl inspirován novinovými sloupky autorky Candace Bushnell psanými pro noviny The New York Observer. O jeho televizní zpracování se následně postaral zkušený showrunner Darren Star, který si získal důvěru prominentní kabelové televize díky své dlouhodobé práci na tehdy populárních vztahových seriálech typu Beverly Hills, 90210 nebo Melrose Place. Svým nebývale otevřeným akcentováním do té doby tabuizovaných témat stran lidské sexuality, partnerských vztahů nebo feminismu zažehl Sex ve městě malou televizní revoluci. Následovala vlna neobyčejné a rostoucí popularity, která mu zajistila šest plnohodnotných řad a následně dva celovečerní snímky z let 2008 a 2010. Po téměř jedenáctileté pauze se seriál vrací, tentokrát ovšem před tvůrci v průběhu realizace stálo nebývalé množství překážek, přičemž jednou z hlavních se ukázala být jejich vlastní autorská bezradnost.

Navzdory tomu, že původní seriál dnes patří mezi kanonická televizní díla a je neochvějnou a často citovanou součástí popkultury, dovětky původního příběhu v podobě dvou celovečerních filmů za sebou po vlně negativní kritiky zanechaly hořkou pachuť. Především druhý díl, jehož děj se z větší části přesunul z ikonických kulis New Yorku do poněkud vyprázdněných luxusních letovisek v Abú Dhabí, se dočkal zdrcujícího přijetí, jak od kritiků, tak především od samotných fanoušků. Tvůrci nechali čtveřici hlavních hrdinek v poněkud bezcílném vyprávění naplňovat ty nejhorší aspekty kulturní apropriace a konzumního života, což jako pomyslné uzavření lety budovaného narativu zaměřeného především na demonstraci síly ženského přátelství a emancipace, prostě nebylo pro většinu diváků a divaček uspokojivé.

Možnost navázat na příběh další seriálovou řadou a napravit tak alespoň část nešťastných tvůrčích rozhodnutí učiněných v druhém celovečerním filmu, se obzvláště v dnešní době oblíbených návratů k osvědčeným značkám z devadesátých let a přelomu milénia, jevilo jako logický krok. Poměrně dlouho odkládané pokračování A jak to bylo dál… však od počátku provázela řada produkčních a tvůrčích výzev. Jako první projekt opustila představitelka sexuálně nejvíce otevřené a liberální Samanthy, herečka Kim Cattrall kvůli vleklým neshodám s představitelkou hrdinky Carrie Bradshaw Sarah Jessicou Parker a producenty seriálu. Následně do příprav a psaní nových scénářů zasáhla pandemie covidu-19, které bylo nutné uzpůsobit samotný příběh i natáčení. Během něj potom nečekaně zesnul představitel nejlepšího kamaráda hlavní hrdinky Willie Garson. Skutečná PR noční můra nastala ve chvíli, kdy na herce Chrise Notha alias pana Božského praskla závažná obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění, načež musel být vystřihnut z posledního dílu nové série, v době kdy se pokračování původního seriálu již vysílalo.

Pro koho vlastně?

I přes komplikovanou produkční historii, ale žádné seriálové pokračování nevyvolalo v poslední době takovou vlnu kritiky a rozhořčení, jako právě návrat trojice známých hrdinek, které se čerstvě vyrovnávají s životem po padesátce. Série špatných scénáristických voleb začíná už u snahy dekonstruovat původní narativní výstavbu seriálu. Klasické scény snídaní či obědů, během nichž se hrdinky společně scházely, aby při nich v rámci dílu řešily jedno konkrétní téma, na které díky svým rozdílným povahám měly většinou odlišný názor, zde téměř absentují a zmíněná Carrie Bradshaw byla připravena o svůj voiceover. Zcela nepochopitelná je potom snaha tvůrců oprostit hlavní hrdinky z jejich lety budovaných charakteristik. To je nejvíce patrné na postavě Mirandy s její nově nabytou sexuální orientací. Je sice záslužné, že při vytváření této dějové linie tvůrci vycházeli z autentických zážitků její představitelky Cynthie Nixon, ale je v rozporu s dosavadním vývojem postavy coby racionální až distancované ženy. Někdy až zarážející bezradnost tvůrců je patrná hned v prvním díle, kde se rozhodnou pro silné gesto v podobě nečekaného úmrtí pana Božského. Se svým rozhodnutím si ale následně neví rady a nechávají tak Carrie po zbytek sezóny poměrně nevěrohodně truchlit a pateticky vzpomínat.

Zároveň je divácky frustrující snaha tvůrců vrátit Carrie do původního bytu a nechat ji znovu prožívat nová milostná dobrodružství a randění. Díky blíže nespecifikovanému dědictví navíc nemusí v životě nic dělat a její hlavní starostí se tak stává hlavně koupě nového luxusního bytu. Je až paradoxní, jak ve snaze pokrýt co největší počet v současnosti aktuálních společenských témat, zůstávají tvůrci ve svém smýšlení pořád stejně utilitarističtí jako před lety. Stále je zde kladen důraz na luxusní módní značky a životní styl, což v mnoha momentech a obzvláště v současné době nestabilních ekonomik může působit až nevkusně. Jak demonstruje například díl, ve kterém se hlavní hrdinky účastní charitativní akce vymalování azylového domu, na kterou přijedou limuzínou, oblečené do modelů známých návrhářů, aby se nakonec děj celého dílu točil především okolo Charlottiny menopauzy. O to více křečovitě působí snaha o začlenění témat diverzity a sociální spravedlnosti.

Díky absenci postavy Samanthy se v pokračování objevuje plejáda nových hrdinek, z nichž některé jsou natolik zábavné a dobře zahrané, že by si zasloužily vlastní seriál. Ať už je to nebinární Che Sary Ramirez nebo realitní agentka Seema, kterou hraje zkušená televizní a filmová herečka Sarita Choudhury, jedná se o postavy, jež na sebe strhávají více diváckého zájmu, než stávající trojice hrdinek, které jakoby už v dnešní době nemají co říct. Původní Sex ve městě dnes lze vnímat jako pokrokové dílo, které obzvláště v znázorňování různých podob lidské sexuality a milostného života otevřelo dveře většině současné seriálové tvorby tohoto typu. Byť i jeho odkaz je možné reflektovat kriticky, jak například dokládá jedna ze scén závěrečné řady seriálu Pose, kde hlavní transgender hrdinky žertují na účet seriálu stran jeho minimální reprezentace osob latinského nebo afroamerického původu a zcestného stylizování New Yorku, jako místa, kde na každém rohu můžete zažít romanci.

Po shlédnutí celé série A jak to bylo dál… těžko říci, komu je vlastně určena. Pokud diváka zajímají otázky sexuality a současných vztahů, zamíří pravděpodobně k některému z aktuálně populárních seriálů typu Sexuální výchovy nebo The Sex Lives of College Girls, která daná témata zpracovávají podstatně lépe. Trefnější reflexi ženského stárnutí naopak už od roku 2015 nabízí třeba hvězdně obsazený komediální seriál Grace a Frankie. O tématu soudobých pocitů bělošské vina a problémů prvního světa zase loni výstižně pojednával Bílý lotos. I přes vršení aktuálních celospolečenských témat a ve snaze zavděčit se, co nejširšímu počtu diváků, totiž zapomínají tvůrci na to hlavní; budování kontinuálního příběhu s postavami, kterým chcete fandit. Navzdory výtkám se ovšem seriál stal nejsledovanějším seriálovým debutem na HBO Max. Dá se tedy očekávat, že druhá řada bude následovat a nezbývá, než doufat, že tentokrát budou mít tvůrci více soudnosti při uchovávání odkazu natolik formativního díla, kterým původní Sex ve městě je.