Překročit svého psa / Poslední film Jane Campion Síla psa
Ať už se filmy Jane Campion odehrávají v současném New Yorku či Florencii 19. století, její postavy bývají nuceny hledat cesty, jak žít svůj život svobodně a pravdivě v podmínkách, které tomu nejsou nakloněny. Zároveň trpí rozpolceností, když se nechávají strhnout spodním proudem svého vědomí a touží po čemsi, co je pro ně nebezpečné a zhoubné. Romantická rozervanost a pudové, emocionální volby je nakonec buď přímo fyzicky ohrožují (Piková trojka), nebo vedou k uvěznění ve stylu života, který si nepřály a s nímž nesouzní (Portrét dámy).
Téma ženské emancipace Campion často rozvíjí na půdorysu tradičních žánrů, jako je kostýmní melodrama, film noir nebo detektivka, s jejichž atributy ovšem pracuje podvratně, a prostřednictvím žánrovosti atakuje naše vlastní schematické myšlení i to, do jaké míry setrváváme v zajetí některých ustálených předpokladů o světě. Ve svém průlomovém filmu Piano například přetváří klišé z kostýmních dramat tím, že oděv zde není pouze ornamentem nebo prostředkem disciplinace ženy. Když se hrdinka Ada se svou dcerou vylodí na divoké pláži, kde je nikdo nečeká, vytvoří si z obručí své sukně a spodniček provizorní přístřešek, v němž přečkají noc.
Filmařka, jež uváděla feministická témata do mainstreamu, se po dvanáctileté odmlce vrátila k celovečernímu filmu a svou adaptaci románu Thomase Savage Síla psa tentokrát vystavěla na westernových základech. Bratři Phil a George Burbankovi společně hospodaří na zděděném ranči v Montaně. Jejich podnikání bezchybně šlape a oba se vzájemně doplňují: mírný a kultivovaný George se stará o obchodní záležitosti, zatímco obhroublý kovboj Phil je schopen vlastnoručně vykastrovat patnáct set býčků a zajistit praktický chod farmy.
Ve dvacátých letech minulého století už ale západ není divoký a z honáctví dobytka se stala rutina. Zdrojem vzrušení je jen evokace minulosti v příbězích o místní legendě, nejlepším stopaři, jezdci a kovboji Broncovi Henrym. Phil o svém idolu a víc než jen nejlepším příteli tvrdí, že ho naučil „dívat se, jak jiní nedovedou“, což z něj v očích jeho mužů činí téměř starozákonního proroka a rozhodně největšího alfa samce široko daleko. A to i přesto, že ještě ve středním věku sdílí dětský pokojík se svým bratrem a po večerech brnká na bendžo. Když se na ranči objeví Georgeova nová žena Rose a později i její dospívající syn z prvního manželství Peter, Philovi s konečnou platností dojde, že nic už dlouho není a ani nebude jako dřív.
Campion ve svém filmu zachovává literární členění do kapitol, v nichž sledujeme nově se formující rodinu pokaždé z perspektivy jiného jejího člena. Síla psa je film stupňujícího se napětí, potlačované agrese a pomalu vyjevovaných rodinných i osobních traumat. Phil je zdatný manipulátor a ve snaze udržet si dominantní postavení tyranizuje okolí. Dělá to chytře a opatrně, přestože napětí je přímo hmatatelné a výbuch násilí se zdá neodvratný. Navzdory zmíněnému westernovému půdorysu ovšem nedojde k jedinému výstřelu. S tím, jak Phil střídá objekty zájmu, na něž právě upírá svoji frustraci a zlost, se proměňuje i vyprávění, jež vybízí k různým žánrovým čtením.
Z dramatu dvou mužů, mezi něž fatálně vstoupí žena, se stává temný gotický horor o manželce uvězněné v neznámém domě, která působením nepřátelského švagra ztrácí zdravý úsudek a propadá se do závislosti na alkoholu. Do třetice, ale nikoli naposledy se příběh přeskupí v romanci, když na ranč přijíždí strávit prázdniny Peter. Zakřiknutý mladík s nepříjemně pronikavým pohledem a podivně se vlnící rachitickou postavou v bělostných botách, na kterých jako zázrakem neulpí ani smítko prachu, působí jako přízrak. Pro tuto svou nepatřičnost je okamžitě titulován jako slečinka a neschopné budižkničemu. Při každé příležitosti se stává terčem posměšných komentářů i dvojsmyslných narážek, když na něj Phil poštvává svoje kumpány. Šikanou ovšem zastírá to, že záhadný Peter v něm vzbuzuje nejen odpor, ale též fascinaci, která přerůstá v erotickou touhu.
Síla psa je film, jehož úběžníkem je pohled, způsob dívání a neustálá proměna perspektiv. Jeho velkolepá vizualita je dalším estetickým triumfem Jane Campion, jejíž filmy se rozevírají jako velkolepá malířská plátna. Zároveň je jeho vizuální stylizace funkční a spolu s nervním soundtrackem od Jonnyho Greenwooda, v němž podobně jako celém v příběhu pod hlavním motivem nenápadně zaznívá další, jakoby skrytá linka, tvoří oporu zmíněným žánrovým posunům i jednání postav. Rozkrývání významových vrstev a cestu ke skutečnému smyslu událostí pak provází všudypřítomný motiv čistoty i (ne)možnost očištění, jež opanují veškerý prostor.
Průhledy otevřenými okny ústí do průzračně čistých kompozic, v nichž se nekonečná mračna prozářená sluncem ženou přes horský masiv, který obklopuje Burbankův ranč. V ovzduší pečlivě udržovaných interiérů domu zase neustále víří drobné částice prachu. Dotýkat se určitých předmětů nebo povrchů může znamenat ohrožení, ať už se jimi šíří smrtící sněť anebo jde o soukromé fetiše, o nichž se nemá nikdo dozvědět. Takový svět je bezpečnější ohledávat v rukavicích, jejichž sundání může být výrazem odevzdání a náklonnosti, ale též vlákáním do pasti. Rose poprvé spatříme, když ve svém podniku rázně stírá podlahu, ale poté co se přestěhuje k Georgeovi na ranč a symbolicky i fakticky ztrácí svůj hlas, se její energie vytrácí jako slabé zimní slunce. Poté co Phil na své bendžo ostentativně spustí melodii, o niž se ona marně pokouší, není už na piano, které pro ni obstaral George, schopná hrát. Přestože Rose komunikuje téměř výhradně ustrašenými pohledy a nervózními gesty, je katalyzátorem všeho dění a v místnostech obložených tmavým dřevem, jež nenápadně prozařuje narůžovělé světlo z krbu, i papírových růžích, které vyrábí Peter, je stále patrná její přítomnost.
Součástí Philovy identity, kterou se obrnil jako nedobytným krunýřem, naopak je, že „smrdí a líbí se mu to“. Uvolnit se dokáže jen mimo civilizovaný komfort vlastního domu, v soukromé svatyni říční tůně, ale navzdory vnější tvrdosti je oproti svému okolí schopen prožívat širokou škálu emocí. Žije ve vzpomínkách na minulost, kterou mu zrcadlí Peter. Touží zůstat v ní navždy ponořen, a tudíž není schopen střízlivě nahlédnout přítomnost. Chce být mladíkovi mentorem, přítelem i milencem, a když se rozhodne vyrobit pro něj kovbojské laso, je přesvědčen, že si Petera podrobí a zkrotí k obrazu svému. „Trápilo ho, že jsem málo laskavý, že jsem moc silný,“ dozví se o jeho otci, který spáchal sebevraždu. Ani přímo vyřčených signálů, které jej varují, že by sám naopak mohl uvíznout ve smyčce Peterových plánů, si ale nevšímá. Nevnímá zlověstně štěkající psy své duše a do poslední chvíle netuší, že ani zdánlivě není strůjcem svého příběhu, ale rozhodně překážkou v příběhu někoho jiného.
Obrat síla psa odkazující na biblický verš z Knihy žalmů „Vysvoboď od meče duši mou, z moci psů tu mou jedinou“ vystihuje destruktivní spodní tón dřímající v hrdinkách a hrdinech Jane Campion. Právě schopnost uvědomit si a reflektovat onu sílu či moc rozhoduje o jejich osudu, určuje hranici mezi emancipací a sebezničením. Síla psa je film krutý a nekompromisní tím, že jeho hrdinovi není umožněn osobní vývoj ani za cenu nejvyšší. Philovo tělo je po smrti s chladnou věcností odhaleno, vystaveno, nasvíceno a omyto; je formálně ustrojen a jeho tvář hladce oholena. V procesu, který by si jistě nepřál a je pro něj nepřirozený, se odráží veškeré jeho tragično. Možnost skutečně svobodné volby, jakým mužem se stane, neměl během svého života a není mu dopřána ani ve smrti.
Síla psa
The Power of the Dog, Austrálie, Nový Zéland, VB, Kanada 2021, režie a scénář: Jane Campion, kamera: Ari Wegner, střih: Peter Sciberras, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Benedict Cumberbatch, Kirsten Dunst, Jesse Plemons, Kodi Smit-McPhee, Thomasin McKenzie ad., 126 minut, distribuce: Netflix (on-line premiéra 1. 12. 2021).