Manifest nerůstu za dvě stě mega / Matrix Resurrections

Matrix vnesl na přelomu milénia do popkulturního mainstreamu představu, že realita kolem nás je pouhou iluzí. A co víc, iluzí mocenskou a zotročující. Ačkoli se v souvislosti s filmy sourozenců Wachowských hojně zmiňuje odkaz postmoderní filozofie, první část matrixovské série vlastně předestřela čitelný moderní náčrt ideologického uspořádání světa. Pozdně kapitalistickou společnost vylíčila jako doménu, v níž lidstvo prodlévá v nevědomém limbu, sytí se efemérními smyslovými požitky a ve skutečnosti je vykořisťované panovačnými stroji. Jak se z takového žaláře vymanit? Probudit se ze sna, demystifikovat jej jako uvězňující fantazii a následně proti němu rebelovat. Tím Vyvoleným, kdo tuto iluzi prohlédne, se přitom může stát úplně kdokoli. I ten nejposlednější úředníček z ušmudlané openspaceové kóje.

Před více než dvaceti lety se taková osvobozující vize zdála být svůdná. Skrze ztotožnění s mesiášským hrdinou divák prožil jeho monomytickou pouť a zakusil pocit opojné nadvlády nad Systémem. Podobně jako při sledování Klubu rváčů nám mohlo připadat, že ke světu okolo musíme zaujmout notně podezřívavý, ne-li přímo paranoidní postoj. Protože prefabrikované reklamní sny, které tento svět naším směrem vysílá, nejsou ničím...