„Očekávám, že zemřete, pane Bonde!“ / Bond a vítězství nad časem

Když záporná postava Auric Goldfinger odpoví na otázku Jamese Bonda „Očekáváte, že budu mluvit?“ slavnou replikou „Očekávám, že zemřete!“, divák bondovek sotva zapochybuje nad tím, že agent 007 jeho očekávání zklame. Píše se rok 1964, Sean Connery je na vrcholu sil a dva roky stará franšíza zažívá zlaté období se třetím filmem Goldfinger. Smrt do světa agenta Jejího Veličenstva patří jen jako zpestření, které se hlavní postavy dotýká velice vzdáleně. Nad pozlacenou mrtvolou dívky sice Conneryho Bond projeví jisté emoce, ale neumírá nic než krásná trofej, kterou několik minut před tím vykázal dnes už legendárním sexistickým gestem z mužského rozhovoru. Filmový Bond je postavou, která dekády domněle vítězí nad časem. Dokáže se obrodit, v jiném těle, s trochu jiným charakterem a pozměněnou estetikou. Vlastní konečnost není něčím, co by v jeho mýtu hrálo podstatnou roli. Smrt je v jeho světě častá, ale v zásadě netečná. 

Smrt hraje ústřední roli, která výrazně determinuje protagonistu, vlastně jen ve dvou případech. Nejprve Ve službách Jejího Veličenstva (1969) přichází Bond o Teresu di Vicenzo, první ženu v dějinách série, která mu byla rovnocennou partnerkou a životní láskou. O dvacet let později se hybnou silou ...