Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Miroslav Krobot hraje v Muži se zaječíma ušima stárnoucího spisovatele Jozefa, který ostatní přivádí do blázince. Nejen v přeneseném významu. V psychiatrické léčebně kvůli němu skončil jeho kamarád ztvárněný Oldřichem Kaiserem. Ten mu v areálu léčebny vypráví, že měl v rámci přijetí na oddělení nakreslit zvíře, s nímž se nejvíc ztotožňuje. Muž křehké konstituce, který zkolaboval po zjištění, že by jeho žena mohla spát s cizími muži, zvolil býka, přežvýkavce asociovaného se sílou a virilitou. Informaci lze brát jako jeden z možných klíčů k novému filmu Martina Šulíka. Vypráví o mužích, kteří nejsou v souladu sami se sebou. Hlavní hrdina dává svému fikčnímu alter egu pro změnu zaječí podobu. Dvaašedesátiletý literát byl celý život uzavřený ve svém vlastním světě. Druhým nedokáže naslouchat. Možná se i bojí toho, co by se mohl dozvědět. Hlavně o sobě. Hlodavec s výborně vyvinutým sluchem zosobňuje jeho vytěsněné pocity viny a selhání.

Stejně příhodným živočichem by mohl být nějaký cizopasník. Jožo svou kariéru postavil na výpůjčkách z cizích textů i životů, do nichž bez ohlášení vstupuje. Každá z osob, kterou během filmu navštíví, doplňuje další kapitolu jeho pomyslných memoárů. Jožo za přítelem, milenkou, dcerou, synem a manželkou nevyráží kvůli nezištnému zájmu. Tajně si nahrává jejich povídání, aby měl z čeho čerpat při psaní další knihy, která bude zřejmě stejně jako celá jeho dosavadní tvorba vyprávět především o něm samém. Uzavírá-li své autorské čtení přiznáním, že jej coby spisovatele nezajímá politika ani společnost, ale jen vlastní nitro, jde o konstatování pravdivé, leč neúplné. Jožo kvůli zachování image individualistického samotáře nedodává, že se k sobě samému dobírá skrz druhé. Bez nich by nebyl.

Ani pod vlivem informace, že jeho mladá partnerka Katarína čeká dítě a on se na stará kolena potřetí stane otcem, nedochází k hrdinovu náhlému procitnutí. Když se o radostnou novinu dělí s blízkými, chce v nich probudit zájem o svou osobu, nikoli dát najevo, že se najednou sám začal zajímat. Jeho solipsismus, kterému je podřízena i forma filmu, mu brání vystoupit ze sebe sama a napojit se na lidi, kterým vděčí za osobní i profesní úspěchy. Neboť i film je vyprávěn z perspektivy hlavního hrdiny, žádná z vedlejších postav nedostává natolik velký prostor, aby přesáhla určitou archetypální škatulku. Literárně znějící monology, které by jim snad měly dodat hloubku, působí neupřímně. Vyprávění s ostatními hrdiny nakládá stejně utilitárně, jak k nim přistupuje Jožo. Důležitý je jeho vnitřní svět, jeho vztah k okolí a k sobě samému.

Vůči druhým vystupuje jako sebejistý, sečtělý, racionálně jednající patriarcha. Některým svým lpěním na neměnném souboru morálních zásad imponuje, jiné jeho nepružnost irituje. Paralelně vyprávěný příběh o muži se zaječíma ušima ovšem odhaluje, co všechno Jožo před ostatními skrývá a čeho se děsí. Černobílou juráčkovskou alegorií jsou nejprve jen prokládány realistické konverzace, odehrávající se v pečlivě vybraných, výmluvných interiérech. Surrealistické prvky ale postupně prosakují i do skutečnosti. Protagonista jako by tímto způsobem prováděl alespoň ve své hlavě nápravu vlastního sebeobrazu, který ostatní narušují tím, že mu s rostoucí přímočarostí říkají, co si o něm myslí (s největší otevřeností tak v závěru filmu učiní jeho manželka v podání Zuzany Kronerové, která jej označí za „sebestředné hovado“). Paralelně s tím se zaječí uši také v černobílé povídce mění z děsivého a ponižujícího „vylepšení“ ve výhodu, která z dotyčného dělá citlivější bytost.

Z prostředku sebekonfrontace, kterým pro Joža psaní zpočátku je, se tudíž stává další úniková cesta. Namísto toho, aby o sobě ztratil iluze, nahrazuje je iluzemi jinými. Jeho závěrečné spočinutí v klíně milované je projevem regrese, únikem do dětství a říše fantazie. Film nás tak odvážně uzavírá do světa nesympatického antihrdiny, který je schopen pouze multiplikace, nikoli přerodu. Není to jediná výzva, se kterou se diváci Muže se zaječíma ušima musejí vypořádat. Zacyklený příběh postrádá pevnou strukturu. Šulík se scenáristou Markem Leščákem sice naznačují různé směry, kterými by se vyprávění mohlo ubírat, ale žádného se souvisle nedrží. Portrét muže v krizi pozdního věku skládají z tonálně nesladěných epizod, v nichž postavy v dlouhých dialozích postupně proberou snad všechny staré rodinné a partnerské křivdy.

Daní za dokonalý sluch je pro muže se zaječíma ušima přehlcení zvuky, hlasy a cizími myšlenkami. Podobně na sebe v Šulíkově filmu naráží příliš mnoho postav, motivů a formálních postupů, zahrnujících vedle odkazů k československé nové vlně třeba „anketní“ promluvy postav do kamery. Možná má tato neorganičnost odrážet Jožovu neschopnost vést dialog s jednotlivými složkami svého já. V případě příběhu, který si vytváří alibi tím, že je rámován jako zpověď jednoho muže, je takový výklad nabíledni. Také na hraně mezi uvědomělostí a alibismem lze ovšem balancovat s větší grácií, než předvádějí tvůrci filmu, který ve výsledku nabízí jen pásmo originálních i banálních nápadů a výroků, ne ucelený divácký zážitek.