Zvrácený a nudný život heterosexuálů / Papež nevkusu John Waters

Jméno Johna Waterse se často spojuje především s jediným filmem, a i ten se mnohdy redukuje na konkrétní ikonickou scénku. Samozřejmě jde o záběr z konce Růžových plameňáků (Pink Flamingos, 1972), ve kterém performer s přezdívkou Divine pojídá reálný psí exkrement. O watersovské poetice ale v této scéně nevypovídá ani tak samotná koprofágie, jako spíš styl jejího podání. Obézní drag queen s vizáží „white trash chic“ se při okusování čerstvého výkalu střídavě usmívá na kameru a potlačuje dávivý reflex, zatímco ve zvukové stopě zní countrypopový hit z padesátých let (How Much Is) That Doggie in the Window?. Není to prvoplánově odpudivý, nechutný výjev. Šok je zabalený v ironické hře s kulturou americké bílé lůzy a s kýčovitou nostalgií. Právě tyto motivy definují Waterse mnohem lépe než skatologické choutky.

Waters nikdy nebyl mistrem precizní režie. Jeho filmy naopak působí stylisticky až záměrně ledabyle. Není ani géniem vyprávění. Všechny jeho celovečerní snímky trvají kolem devadesáti minut a mají klasickou hollywoodskou dějovou výstavbu, kterou dodržují bez velkých výkyvů a překvapení. Waters vnímá film především jako performanci, záležitost předvádění (se). Exhibicionismus ho ale zajímá výhradně v jeho...