Filmy, které nikdo neuvidí / 74. ročník MFF Locarno

Letošní ročník locarnského festivalu se odehrál v obvyklém termínu, veřejně a provázela jej opatření, na něž si lokální i globální publikum kulturních akcí zřejmě zvyklo – respirátory, elektronická rezervace míst, sezení ob sedadlo. Stejně jako si navyklo na celkovou atmosféru s méně návštěvníky, všudypřítomnou opatrností i neopatrností a na rozpomínání se na předkoronavirové ročníky. Co se týče samotných filmů v programu, převládající dojmy by se daly shrnout slovy „marnost“ nebo „monolog namísto dialogu“.

Ve francouzském filmu L'Été l'éternité režisérky Émilie Aussel, uvedeném v soutěži debutů Cineasti del presente, se skupinka lidí na prahu dospělosti vyrovnává s náhlou ztrátou. Jedna z dívek se po plážovém večírku po nočním mořském koupání nevrátí z vody. Tělo je objeveno nazítří, což ale na skupinu nemá podstatný vliv. Šok spojený s náhlou ztrátou se pro zbylé postavy stává především nečekaným, jednostranným přerušením živého toku hovoru. S utonulou „komunikují“ i nadále po zbytek onoho věčného léta: přímo či nepřímo, verbálně i nonverbálně, jak je zrovna napadne. Nic na tom nemění absolutní marnost takového počínání.

Něco podobného se děje i v mexickém snímku Mostro režiséra Josého...