Duše jazzu a elektroniky / Duše
Hudba v něm hraje klíčovou roli. Učitel ve středním věku, který si stále chodí prát ke svojí matce, a zatímco se věnuje dětem v jazzové školní kapele, postupně opouští myšlenku na velkou hudební kariéru, je ztělesněná hudební vášeň: všechny jeho pohyby, slova a gesta ovládá jazz. Animovaná postava je vlastně v jeho případě tvořena dvěma lidmi. Nadaboval jej herec Jamie Foxx (a jde tak o první pixarovský film, ve kterém má hlavní roli Afroameričan). Ve scénách, v nichž Joe hraje na piano, ale vidíme dlouhé a hbité prsty, jejichž předobrazem byl Jon Batiste, hudebník a televizní moderátor, který v minulosti nahrával třeba se Steviem Wonderem, Princem nebo Mavis Staples. Právě on je, společně s hudebními konzultanty Herbiem Hancockem nebo bubeníkem Questlovem z The Roots, zodpovědný za jazzovou část soundtracku.
Ta je konzervativní a tradiční. V něčem usedlá, jakkoli jsou tohle adjektiva, která žádný jazzový hudebník neslyší rád. Ve filmu se často mluví o energii, vášni a nadšení pro život, což jsou motivy, jejichž hledáním se Joe společně s jednou zbloudilou duší začne zabývat v okamžiku, kdy se nešťastnou náhodou ocitne na smrtelné posteli a současně v jakémsi limbu. V samotné jazzové části soundtracku ale tolik vášně a energie není: Joe je tradicionalista, obléká se jako jazzoví hráči z padesátých let (nechybí mu ani jazzový klobouček) a stejně tak tradičně zní jeho klavírní hra. Krátké hudební skicy, ve kterých se mísí komorní klavírní jazz se zvuky big bandu, působí spíš jako encyklopedické útržky, které mají divákovi připomenout, že velká část současného jazzu se vlastně dávno encyklopedií stala. Těžko ale vyčítat mainstreamovému soundtracku k pixarovskému jazzovému filmu, že nereflektuje jakékoli pohyby, kterými jazz v posledních letech prochází.
Soundtrack ale naštěstí není složen jenom z konzervativních jazzových nahrávek. V okamžiku, kdy Joe Gardner v euforii z domluveného koncertu ve slavném klubu vyrazí na ulici, omylem vtančí do otevřeného kanálu a ocitne se na hranici mezi životem i smrtí. Zatímco jeho lidské tělo leží v kanále (a později na nemocničním lůžku), jeho duše začíná putovat a dostává se do zmíněného limbu. To ale spíš než křesťanské předpeklí připomíná virtuální realitu z prvního dílu legendární sci-fi Tron z osmdesátých let – předtím, než duše vyrazí na zemi, hledají s pomocí mentorů svoji životní vášeň a jiskru. V limbu fungují průvodci a na první pohled má v sobě i něco byrokracie. A stejně jako se Neznámo vizuálně výrazně odlišuje od ulic New Yorku, liší se i soundtrack.
Veškeré scény v Neznámu totiž svou hudbou opatřil Trent Reznor se svým spolupracovníkem Atticusem Rossem, kteří v této dvojici pracovali už na filmech Sociální síť nebo Muži, kteří nenávidí ženy. Reznor se postupem času dopracoval z vůdce kapely Nine Inch Nails v respektovaného skladatele soundtracků (to je ostatně podobná trajektorie, kterou prochází třeba Jonny Greenwood z Radiohead) a tahle transformace mu rozhodně svědčí. V Duši tvoří protiváhu Batistovým zemitým klavírním tónům svými éterickými syntezátory plných optimistických arpeggií, snových melodií a bezmála nebeských melodických motivů. Když se Joe poprvé propadne do Neznáma a rozhlíží se po dříve neviděném světě, divák musí žasnout společně s ním – a je to z velké části i díky Reznorovým syntezátorům.
Pro Reznora, který kromě zmíněných filmů v minulosti pracoval i na hudební složce seriálového ztvárnění komiksu Watchmen, je to dosud největší odbočka v kariéře. V Nine Inch Nails platil za ambasadora temného elektronického industrialu ovlivněného depresí a sexem a také ve zmíněném oscarovém filmu Sociální síť spíš prozkoumával temnější místa elektronické hudby. Jeho hudební ztvárnění Duše je oproti tomu vzdušné, samozřejmě výrazně optimističtější, přesto ale ne zbytečně doslovné nebo patetické.
Soundtrack existuje v různých verzích: oficiální album Soul, jehož stopáž o čtyři minuty překračuje hodinu, je vystavěné chronologicky. Znamená to, že se na něm téměř pravidelně střídají tradiční jazzové kusy Jona Batisty s fluidními Reznorovými a Rossovými syntezátory. Tahle dramaturgie je v něčem odvážná: neexistuje moc desek, které by dokázaly emočně i časově posluchače přehazovat takhle výrazně jako soundtrack k Duši. Jestli ale takto poskládané album někomu škodí, je to Jon Batiste: jeho jazzové miniatury by lépe fungovaly ve svém vlastním vesmíru. Když jsou tak často vystaveny Reznorově hudbě, je zřetelnější, že se Batiste víc držel při zemi. V kontextu snímku to dává smysl, New York je na rozdíl od Neznáma zemité místo. Při samostatném poslechu to ale prospívá spíš Reznorovi.
Trent Reznor, Atticus Ross, John Batiste: Soul OST. Walt Disney Records 2020.