Na pokraji nervového zhroucení / 72. mezinárodní filmový festival v Cannes
Letošní festival v Cannes proběhl se zpožděním. Zato jako první z velkých festivalů v běžných kinosálech. Na festivalu v Berlíně, jenž se odehrál výlučně on-line, triumfoval film Smolný pich aneb Pitomý porno, který pandemii, se vší její donedávna nepředstavitelnou, kolektivně prožívanou přízračností, bezprostředně reflektoval. Vznikl by, i kdyby žádná pandemie nebyla, a zachoval by si celospolečenský rozměr. Byl napsán jako morální kritika kolektivního chování (západní) společnosti. Zdravotní krize téma jen přiostřila. V programu festivalu v Cannes jsem očekával zrovna taková, na kolektivní trauma zaměřená dramata v žánrové či stylové pestrosti. Namísto toho, vzdor globálním celospolečenským bouřím, festival představil (a ocenil) zejména přehlídku komorních vztahových dramat mužů a žen na pokraji nervového zhroucení.
Soutěžní film maďarské režisérky Ildikó Enyedi Příběh mojí ženy (A Feleségem Története), zasazený do konce 19. století, je portrétem vzniku a rozpadu jednoho vztahu. Námořní kapitán požádá o ruku první ženu, která vstoupí do dveří kavárny, v níž pojal tento záměr. Peripetie příběhu jsou vedeny poměrně obvyklými cestami. Rozkladným elementem je žárlivost anebo ještě obecněji (vzájemná)...