Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti
Při procházení prakticky nekonečné knihovny Netflixu je snadné přehlédnout snímky komplexní, ale na první pohled nelákavé, a proto algoritmem silně upozaděné. Jedním z nich je Nadosmrti, vláčná a častokrát i nepříjemná adaptace mangy Gundžó propojující motivy Thelmy a Louise s japonským žánrem soft-core erotických filmů pinku eiga. Dvě ženy Rei a Nanae v něm unikají z pevně hierarchizovaného – a patriarchálního – světa moderního Japonska vstříc iracionální a pravděpodobně nenaplnitelné lásce.
Více než dvouhodinovou jízdu plní především série protikladů tak typických pro pinku filmy. Kontrast ticha a křiku, jemných gest a stylizovaného násilí i expresivního a nuancovaně tlumeného herectví. Rapidní pohyby kamery pravidelně střídají pomlky statických záběrů a popová hudba ironicky doplňuje často náladově opačné situace. Nadosmrti dělá všechno proto, aby svého diváka odehnalo a cestu narativem mu znepříjemňuje. O to uspokojivější je však válku protikladů nakonec zdolat.
Za filmem stojí zkušený režisér Rjúiči Hiroki, jehož – nyní už mezinárodně rozpoznávaná – tvorba koření právě v oněch erotických a často skandálních filmech. Nadosmrti je sice na hony vzdálené exploatacím, na nichž se podílel v osmdesátých letech jako Captured for Sex 1 a 2, ale pořád stojí na jisté formě explicitní tělesnosti. Jen ji zapojuje do jiných než okázale bulvárních významových rámců. Jak je ostatně příznačné pro jeho pozdější tvorbu ve filmech Vibrator nebo Kabukicho Love Hotel. Nadosmrti obsahuje dvě relativně dlouhé erotické scény, ovšem žádná z nich neslouží k uspokojení divákovy možné chuti po vzrušení.
Několikaminutový sex mezi Rei a Nanaeiným násilnickým manželem totiž vrcholí poněkud předčasně, když jej žena brutálně zavraždí. Do té doby tlumené herectví plné náznaků, jemných gest a líných pohybů kamery – se záběry, jež trvají klidně i čtyři minuty – střídá stylizované násilí s absurdně vystřikující krví. Radikální tonální zlom se brzo vrátí do původních kolejí, když spolu ženy uniknou policejnímu vyšetřování. Druhá, o poznání delší erotická scéna pak představuje vyvrcholení vztahu mezi oběma ženami. V necelých deseti minutách statického záběru milování se na povrch dostávají všechny dopady jejich předešlých zkušeností. Hádky, radost, násilí, ale především osvobozující únik. Erotika najednou – jak je u Hirokiho zvykem – dostává významové konotace a nestává se sama o sobě atrakcí. Naopak, povětšinou je v povrchní bulvarizující rovině vizuálně odtažitá a neuspokojivá. Směřuje totiž diváckou pozornost jinam.
I práce s těkavým vyprávěním je překvapivě funkční. Nadosmrti otevírá v přítomnosti, postupně sestupuje do blízké minulosti, do dávné minulosti a pak ve stejné posloupnosti stoupá zpátky. Všechny flashbacky jsou systematicky rozmístěny, protože dovysvětlují to, co jim předchází. Současnost ukáže Reiinu vraždu muže, blízká minulost osvětlí, proč k ní došlo, a dávná minulost odkryje, nakolik je její emocionální vazba k Nanae silná. Skoky v čase nejsou samoúčelné, ale chytře doplňují složitou mozaiku vztahů. Stávají se naším průvodcem v na první pohled iracionálním činu vraždy a útěku z města.
Samotný únik podkreslují dva naprosto fascinující postupy. V první řadě jde o práci s kamerou, za niž se postavil Tadaši Kuwabara, kameraman vizuálně strhujícího opusu Tokyo Vampire Hotel. Pohyb rámu totiž odpovídá pohybu postav nejen pragmaticky, aby je diváci viděli, ale i tematicky. Hlavním nástrojem je totiž kamerová jízda. Neustálý pohyb tak reflektuje přesuny obou hrdinek, zatímco využití delších záběrů zprostředkovává jejich rozpoložení a pomalé sbližování. Každý nájezd, sledovací záběr nebo náhlé zastavení má svůj smysl.
Druhým, neméně chytrým postupem může být práce s hudbou. Nadosmrti nejenže má prostě funkční doprovod, ale pravidelně rekontextualizuje již existujících písně a dává jimi vyniknout tíživosti nebo volnosti situací, do nichž se ženy dostávají. Fenomenální skladatel Haruomi Hosono, mj. stojící za Koreedovými Zloději, například přepracoval píseň Smile, která původně vznikla pro Chaplinovu Moderní dobu. Ironicky tak dokresluje putování Rei a Nanae pryč z moderního velkoměsta. Shoot the Moon od Norah Jones zase staví do silného kontrastu vztah obou žen a vražedný čin, který jej odstartoval. Do jisté míry každá píseň v hudebním doprovodu dává tematický smysl a svazuje film významově dohromady.
Nadosmrti je přesně ten typ filmu, o kterém se krásně a snadno přemýšlí. Na druhou stranu není snadné jej sledovat, protože diváky neustále odhání plíživým tempem i fragmentarizovanou epizodickou zápletkou se značně, a záměrně, iracionálním vyvrcholením. Přesto rozhodně ukazuje, že Rjúiči Hiroki je pořád ve formě!