Radu Jude, Smolný pich a pandemie

Nejzajímavější scény pro mě trochu přeceňovaného filmu Radua Judeho Smolný pich aneb Pitomý porno jsou ty zachycujcí ruch lidí na ulici během pandemie a povinného nošení roušek. Po dobu dlouhé pasáže, kde hlavní hrdinka kráčí městem, režisér směřuje naši pozornost ke každodenním výjevům, které na ulici vidíme běžně, ale do filmů se obvykle nedostanou – loga a reklamy, ošklivé chátrající budovy (na jejichž zdevastovaném stavu není nic poetického) nebo právě lidi v rouškách. Viděl jsem v tom souvislost s hlavním tématem Pitomého porna – s postupy, jak nakládáme s mediálními obrazy a informacemi a jak si účelově konstruujeme to, co z nich je pro nás přijatelné a co nepřijatelné. Hlavním příkladem, který Jude ústy svých postav ve druhé polovině filmu rozpitvává ad absurdum, je domácí sexuální video, které se ocitne ve veřejném prostoru. 

Je ale pozoruhodné, že vizuální aspekty pandemie jsou v dramatické audiovizuální tvorbě podobně „tabu“ nebo záměrně přehlížené jako explicitní obrazy sexuálního aktu. Většina pandemických filmů a seriálů se soustředí na intimní situace – dva partneři, kteří se hádají v odlehlém domě, žena uvězněná v kryogenické kapsli. V tomto roce nejspíš uvidíme celou řadu takových filmů. Samotná pandemie v nich ale...