LFŠ macht frai čili Králíkovo dogma
Dogmatický marxismus kdysi hlásal potřebu sepětí teorie a praxe. V podobném duchu se zachoval i hlavní organizátor LFŠ, když letos v únoru přišel s manifestem Dogma 2002, který měl působit jako teorie čistého filmového festivalu. Doufejme, že text měl být pouhou mediální bublinou, jak upozornit na sebe a celou LFŠ. Dogma ušité LFŠ přesně na míru připomíná svým stylem i poselstvím anketu o postavení Mezinárodních filmových festivalů, kterou uspořádal měsíčník Film a doba v roce 1966. Jaké však bylo skutečné sepětí teorie a praxe na letošní LFŠ?
V letošním roce sice ubylo zmatků s akreditací, což na druhou stranu vyvážilo (vedle tradičně nevyrovnaného programu) veřejné značkování účastníků páskou na zápěstí. Asi jsem příliš liberální cimprlína, ale i mnozí další se zachovali jako já, a ani se nezaregistrovali, další skřípali zuby a v neparných dobách skrývali pásku dlouhým rukávem. A co jsem odposlechl, tak část účastníků si pásky stejně vesele předávala mezi sebou. Přibude snad příští rok povinné tetování na levém předloktí? (Možná by byly lepší pionýrské kroje.)
Pravda, koho a hlavně co bychom kritizovali, kdyby Králík nebyl? Jeho jméno je známé, otevírá pokladny různých přispěvatelů, neúnavně propaguje film. Na druhou stranu si doposud nenašel svého Lucu Brasiho (Evu Zaoralovou) jako Jiří Bartoška ve Varech, jeho vkus a osobní preference filmů, které pohladí po duši, se nejen často rozchází s obecným míněním o kvalitě, ale poznamenává výběr promítaných filmů i koncepčnost celé akce, jejíž každoročně vyhlašovaná témata jsou čím dál obecnější (viz téma příští LFŠ "film a smrt"). Dočkáme se v budoucnosti témat jako film a lidé, film a čtvero ročních období, film a film? Jediný dlouhodobý koncepční a kvalitní cyklus o experimentálním filmu připravený Martinem Čihákem tak stojí ve stínu prázdných a nezvládnutých, ale mediálně prezentovaných témat.
Druhou limitou akce zůstává ochotnický organizační systém vyplývající ze směsi limitovaných finančních prostředků, organizační ležérnosti, jistého megalomanství a hlavně neochoty něco podstatně měnit, vždyť loni a předloni to fungovalo, tak letos musí také. A nějaké zmatky? Nejsme žádný festival, jsme přece LFŠ. Organizační chod LFŠ, včetně redakce Filmových listů, zajišťuje štáb mladých dobrovolníků (zprvu nadšených a stržených charismatem hlavního organizátora) pracujících více méně za symbolickou odměnu. Přitom Králík své pěšáky nasazuje jako generalita Rudé armády během druhé světové války /masově a často bezohledně). Pořadatelský hon na tuneláře LFŠ letos vyvrcholil úsměvným incidentem s Dagmar Peckovou, kterou přeinstruovaní organizátoři odmítali pustit na vlastní koncert. Pro Ivu Janžurovou se zase v přeplněném sále našlo místo až po dlouhé a trapné chvilce. Obě jsou naštěstí dámy, které takovéto ústrky přecházejí velkorysou shovívavostí, ale dovedu si představit u jiných hysterickou reakci, která zničí nejen kouzlo jednoho odpoledne či večera, ale odkrojí i z autority celé akce.
Ale abych nezůstal jen u negativní kritiky, pokusím se o konstruktivní návrh. Nebylo by lepší LFŠ rozdělit na dvě části: pro širokou veřejnost a pro pokročilejší, a zároveň je rozložit do dvou termínů či do dvou měst? (Tím by se vyřešil i třetí základní problém - nedostatek důstojných ubytovacích kapacit.) Nebo nebylo by snad dokonce lepší zřídit alternativní LFŠ? Karlovarskému festivalu pražský Golem v tomto směru jen prospěl. Pak by se ukázala i Králíkova pravá nepostradatelnost, v pozitivním i negativním významu. To už je však v rukou asociace ČFK a dalších institucí.
Do Hradiště zase rád přijedu na víkendové podzimní a jarní akce. Ty nejsou megalomanské, nevyskytují se problémy s ubytováním a výběr filmů bývá podstatně kvalitnější.