My děti ze stanice ZOO / Hudbou proti naivitě a patosu
U seriálu My děti ze stanice ZOO z produkce HBO je nasnadě jeden výkladový klíč. Nikoliv porovnávání kvality adaptace knižní předlohy do seriálu, ale skrze hudbu a prostředí tanečního klubu, v němž postavy doslova žijí a který je středobodem jejich vesmíru i prostorem rozehrávání děje. Hudba v seriálu, který se vrací ke slavné reportážní novele Kaie Hermanna z konce sedmdesátých let nabourávající tabu kolem drogově závislých dětí, nabízí i letmý vhled do subkultury tanečních klubů současného Berlína.
Jsme chudí, ale sexy: pronesl v roce 2003 berlínský starosta Klaus Wowereit. Narážel na cool image Berlína spojenou s kulturou a tanečními kluby, která je pro město zásadním zdrojem příjmů. Víkendové zájezdy do Berlína na party nebo legendy o tom, kdo se dostal nebo nedostal do klubu Berghain, stále jsou součástí atmosféry německé metropole. Charisma Berlína vždy přitahovalo umělce – včetně Davida Bowieho, který se tam v sedmdesátých letech přijel zbavit se závislosti na kokainu. Podstata berlínské klubové kultury a nočního života přitom souvisí s Berlínskou zdí, ať už stavbou nebo jejím pádem. Rozpadlé nebo opuštěné domy po roce 1989 hostily party, stavěly se v nich kluby a rodily subkultury, které vybudovaly Berlínu reputaci „hlavního světového města klubové kultury“.
Hlavní postavy v seriálu My děti ze stanice ZOO se k prvním zkušenostem s drogami dostávají právě v kontextu klubové scény. Subkultura tanečních klubů vytváří jádro jejich touhy. Klub je platforma pro sociální experimenty a vazby. Taneční a klubová scéna nese psychedelické zážitky ve spojení s hudbou, často stimulovanými drogami zesilujícími vnímání. V seriálu je taneční klub Sound centrem, v němž se postavy potkávají, kam si chodí pro nevšední zážitky, zapomenout na problémy doma nebo ve škole. Napříč všemi díly děj neustále gravituje ke klubu a provází jeho labyrintem: od záběru na roztančený dav, přes subjektivní perspektivy více či méně střízlivých postav.
God is a DJ
DJ je novodobý šaman, bůh a dealer. Postava Dje je spouštěčem dějových zvratů. Jeho cesta se náhodně zkříží s nejmladší postavou Babsi. Babsi by nejspíš nezačala brát drogy, kdyby nebyla zamilovaná do Dje, nebo by nezačala znovu fetovat, kdyby po abstinenci nenavštívila Sound. V prvním díle ji jeho nahrávka na audiokazetě přivede poprvé do klubu. Ve finále se jako deus ex machina vynoří a Babsi ve snu dovede k věčnému spánku. Naopak hlavní postavu Christiane F. probere a ta díky němu přežije „zlatou ránu“ – vědomé předávkování se heroinem. Vymanit se z drogové závislosti, znamená i opustit subkulturu a scénu, která je s danou závislostí spojená.
Hudba a subkultura tanečních klubů v seriálu přitom působí nadčasově, mainstreamově a přístupně. Nespornou devizou je fakt, že taneční tracky, rozléhající se Soundem, nejde dost dobře časově zařadit. V soundtracku zní, kromě několika skladeb, jež dobově odpovídají knižní předloze jako jsou třeba ty od Davida Bowieho, skladby prověřené kluby v průběhu posledních dvou dekád. Je to muzika, kterou lze zařadit do kategorie pop, indie nebo elektronická hudba. Zdá se, jakoby se v použití hudby tvůrci snažili o mezigenerační nebo multigenerační seriál, který by přitáhl co nejširší skupinu diváků. Dokáží komunikovat s mladou generací, ale nejspíš i s jejich rodiči nebo dokonce prarodiči. Adaptaci tak nezpracovávají pietně a netrvají na době odpovídající předloze – jak píší v anotaci, chtějí stvořit „nadčasový Berlín“. Sama HBO seriál řadí do kategorie „nejen pro mileniály“ a možná tím zve k mezigenerační diskuzi na tabuizovaná avšak stále aktuální témata – kromě drogové závislosti, je to sexualita nebo fluidní sexualita, prostituce a nebo jednoduše fakt, že rodiče nevědí, co jejich děti žijí.
Výběrem skladeb – stojí za ním skladatelé Michael Kadelbach a Robot Koch, který se věnuje elektronické hudbě – zvou tvůrci do světa hlavních postav a poodkrývají jejich vnitřní život a touhy. Důležité přitom je, kdy tvůrci začleňují diegetickou hudbu a kdy nikoliv a vedou diváka od prostředí klubu k emocím. Příkladem může být scéna, kdy Christiane F. poprvé vkročí do klubu. Čím víc se blíží k tanečnímu parketu, tím více diegetická hudba a ruchy klubu ustupují do pozadí a nastupuje písnička, jež sice přímo neladí s rychlostí pohybů tanečníků na parketu, ale přibližuje pocity uhranutí hlavní postavy, kterou dovede až k refrénu skladby: Everybody is free. Když Christiane F. hledá v labyrintu klubu přítele Matze, zní hudba a ruchy v realistických perspektivách – na záchodech z hudby zůstávají převážně basové frekvence, na parketu je hudba nejhlasitější. Když Matze spatří, pozornost přebírá filmová hudba.
Nabízí se tu „hudební“ srovnání s jiným seriálem z produkce HBO Můžu tě zničit (I May Destroy You) a s českým seriálem Zrádci. Všechny tři se týkají mladých lidí, jež berou drogy, a z toho pak vyplývají různé problémy. Pohled do oficiálních playlistů všech tří seriálů na Spotify nabízí zajímavou sondu do práce s užitou hudbou jako součástí zvukové stopy. Tvůrci Můžu tě zničit pracují s osmdesáti skladbami a dokázali pomocí hudby a střihu evokovat barvitost a eklektický běh Londýna. Zrádci mají v playlistu pár českých hiphopových songů, které jsou v seriálu užité fragmentárně: hlavně ve scénách jízd, kdy si hlavní postava v autě pouští hudbu.
Zatímco My děti ze stanice ZOO a Můžu tě zničit nabízejí skrze hudbu možnost prožívat, co prožívají postavy, a soucítit s nimi, hudba ve Zrádcích má naopak efekt pohledu skrze sklo. Tvůrci nedávají jejím prostřednictvím dostatečnou příležitost nahlédnout do světa hlavní postavy a to i přes subjektivní výpovědi do kamery. Hudba tak není propojená se světem hlavní postavy, funguje na jiných kulturních kódech, a vytváří spíš identitu žánru. Díky ní Zrádce vnímáme jako detektivku, než aby nás vtahovala do světa mladého feťáka. Oproti tomu My děti ze stanice ZOO ukazuje sílu založenou na synergii filmové hudby, užité hudby a zvukového dizajnu, které v seriálu působí jako neoddělitelný celek, jež pomáhá při vývoji postav a zprostředkovává specifickou kulturní auru seriálu, který jinak nešetří naivitou nebo patosem.