Nebe, které není bez mráčku / Půlnoční nebe
Ke konci podivného roku 2020 uvedla streamovací platforma Netflix ještě o poznání podivnější film. Půlnoční nebe je adaptací knihy Lily Brooks-Dalton Good Morning, Midnight, kterou pro obrazovky zpracoval scenárista povedených béčkových hororů jako Motel smrti či vOverlord Mark L. Smith a režie i hlavní role se ujal George Clooney. Eliptická science fiction o konci světa soudě podle kritických i diváckých reakcí příliš nedrží pohromadě, ale její síla tkví v odvážném experimentování s možnostmi filmového vyprávění.
Půlnoční nebe není nikterak strhující žánrová podívaná ani důmyslná vědeckofantastická disputace typu Ex Machina. Nejvíc ze všeho připomíná odvážné experimenty s pravidly hollywoodského vyprávění, jako bylo Zmenšování či Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny. Jde o alternativu tradičního příběhu protagonisty, do něhož jsme emocionálně investovaní – alternativu, která není podřízena jemu, ale principu. Světu! A v případě Půlnočního nebe i konceptu paralelismu.
Představme si fikční svět, který nefunguje jen jako nutná kulisa pro drama, ale soběstačná jednotka. Vystupuje do popředí a okázale po divákovi žádá participaci při své konstrukci. Při sledování Půlnočního nebe nemusí být lákavé otázky typu, zda protagonisté splní své cíle. Naopak, zajímá nás, jak funguje místo, v němž žijí. Vyprávění distribuuje informace pozvolně a elipticky, takže dlouhou dobu není vůbec zřejmé, co se v blízké budoucnosti vlastně děje. Divák má základní povědomí o jakési ekologické apokalypse a globální evakuaci, jenže přímých informací je poskrovnu. Právě pomalá až mozaikovitá rekonstrukce stavu světa je jedním z nejzajímavějších aspektů vyprávění. Tím druhým je paralelismus. Umírající Augustine zůstává na arktické základně a pomalu se sbližuje s dívkou Iris, která z nějakého důvodu evakuaci unikla. Skrze formující se otcovské pouto napravuje chyby vlastního mládí. Pravidelně se totiž navrací flashbacky zasazující osamělého badatele do širšího kontextu, přičemž události v budoucnosti otevřeně reflektují ty v minulosti.
Paralelně se Augustine snaží varovat posádku kolonizační vesmírné lodi, jež se po dlouhé misi vrací na Zemi. Možná nejodvážnějším experimentem Půlnočního nebe může být soustavné odepírání vzájemného kontaktu. Po drtivou většinu vyprávění totiž polární linka Augustina tu na vesmírné lodi Aether neprotne. Vedle sebe tu existuje intimní rodinné drama a velkolepá vesmírná podívaná. Každou ze silně epizodických linek vede jeden dlouhodobý cíl (dostat se domů : varovat posádku) a řada dílčích (přečkat meteorický roj : doputovat na vzdálenou základnu). Jde o poměrně nečekaný přístup, protože tradiční hollywoodský film by se snažil obě linky sjednotit daleko dřív, než to udělá Půlnoční nebe. Ba co víc, pravděpodobně by systematicky neodepíral informace o stavu světa. Jakkoli tak může být frustrující snímek sledovat, jeho struktura je nečekaně inspirativní.
Zároveň by byla škoda minout, jak důmyslně Půlnoční nebe zapouští svá témata do stylu. Než se na arktické základně objeví dívka, je Augustine snímán v těsných detailech nebo celcích. Velké rámování staví do centra jeho izolaci v prostoru, vyprázdněné místnosti nebo ledové pláně za obrovskými okny. Naopak detaily okolí pravidelně rozostří, takže vedou divákovu pozornost od prázdné základny k mužově unavené tváři. Až s příchodem Iris se postupně zmnožují záběry i protizáběry, více zaostřeného okolí a dvojzáběry. Aether je prostředí kolektivní, astronauti jsou snímáni společně ve vzdušnějších dvojzáběrech a celkově zaplněném prostoru. Postupné narušování izolace v arktické stanici a stále tíživější pocit osamění ve vesmíru se velmi plynule přelévají do stylu.
Půlnoční nebe je film ve všech ohledech podivný a na první pohled nefunkční, jenže za povrchní fasádou se skrývá inspirativní divácká zkušenost. Nemusí jít jen o chytré skloubení diametrálně odlišných narativních linek až obsedantně postavené na paralelismech. Nemusí jít ani o důmyslné prozkoumávání světa postihnutého tajemnou environmentální katastrofou. Ale nečekaně silné jsou i impulzivní a nenucené momenty, kdy posádka začne sama od sebe zpívat píseň Neila Diamonda Sweet Caroline. O Clooneyho novince bych si netroufl tvrdit, že jde o klasicky vynikající film. Rozumím totiž prakticky všem argumentům, které proti němu kritika vznáší. Jenže je na něm něco zarážejícího, lákavého a ve výsledku dojemného.