Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit
V listopadu se na Twitteru objevilo anonymní doznání, v němž člen personálu jedné manhattanské restaurace pěl chválu na Stevena Soderbergha, Johna Olivera a Joela McHalea. „Ze všech celebrit, které kdy do podniku zavítaly, byla tato trojice zdaleka nejštědřejší a nejmilejší,“ stálo na konci zprávy. Podle jejího autora či autorky Soderbergh do restaurace přišel s předstihem, svěřil obsluze svoji kreditku, dohodl se na platbě předem a udělil víc než královský tuzér.
Zkazka o Soderberghově civilní velkorysosti příliš nepřekvapí. Málokterý žijící hollywoodský filmař věnuje ve své tvorbě tolik pozornosti lidem z přehlížených profesí, nižších příjmových vrstev a periferních oblastí: odhodlaným sekretářkám (Erin Brockovich), údržbářům dámských srdcí (Bez kalhot) i aut (Loganovi parťáci), řadovým poldům z maloměsta (série Mozaika), investigativním seniorům (Prací automat). A nejen to. Soderberghovy ansámblové, mnohdy síťově vystavěné počiny navíc svádějí dohromady lidi různého statusu, věku, původu či naturelu, dramatizují možnosti vzájemného kontaktu a mapují konfliktní zóny. Jsou to polyfonní příběhy o třídních, kulturních a dalších hranicích a jejich překonávání.
Vícehlasou fugou s jazzově rozevlátým nádechem je i Soderberghův nový film Nechte je všechny mluvit. Na luxusní zaoceánskou loď svolá uznávaná literátka Alice bývalé parťačky z univerzity, prodavačku spodního prádla Robertu a advokátku Susan, jimž se za dlouhá léta odcizila. Jakýmsi mediátorem kostrbatého srazu tří sedmdesátnic je Alicin oblíbený synovec Tyler. A k tomu všemu se na Queen Mary potajmu nalodí spisovatelčina agentka Karen s úmyslem vyzvědět, jakou knihu nyní Alice píše. Paluba transatlantického korábu je tak příhodným ne-místem, poloanonymní vztahovou křižovatkou, kde probublávají roky dušené křivdy, navazují se nepravděpodobné známosti a život protéká mezi prsty zhuštěněji a zároveň řidčeji než jindy.
Jestliže Soderberghovy mozaikovité narativy prozkoumávají, jak lze umělecky znázorňovat rozmanité mezilidské vazby, tady je samotné umění a jeho vztah k žité realitě hlavním komunikačním prostředkem. Alice svým kamarádkám na uvítanou předává román obskurní britské autorky Blodwyn Pugh, kterým se však Susan a Roberta prokousávají ještě hůř než poněkud škrobenými společnými večeřemi. Naopak nadšeny jsou obě ženy z přítomnosti Kelvina Kranze, slavného autora thrillerových bestsellerů, nad jehož derivativními knižními puzzly zprvu Alice ohrnuje nos.
Film tak do těsné blízkosti staví vkusově zdánlivě nesourodé literární světy a skrze povahové odlišnosti jejich představitelů vtipně komentuje jejich potenciál získávat publikum. Oproti Alice, která se coby laureátka Pulitzerovy ceny chová trochu jako elitářský narcis, je populární Kranz veskrze okouzlujícím gentlemanem. Není těžké v něm spatřit odraz samotného Soderbergha, který zjevně také oplývá skromností, rozdavačností a nenuceným šarmem a stejně jako Kranz je schopen svoje žánrově chameleonské výtvory dokončovat v rychlém čase. A to aniž by ztrácely cokoli z nezaměnitelné autorské osobitosti a výpovědní hodnoty realistické fikce, jejíž pregnantní vyjadřování životních situací je naopak blízké Alice.
Důkazem nenápadné brilance Nechte je všechny mluvit přitom budiž fakt, že právě na bezešvém, vrcholně symbiotickém spojení obou těchto typů umělecké exprese celý snímek stojí. Film jednak připomíná rébus, jehož dílčí hádanky do sebe postupně zapadají: Z jakého důvodu Alice zprvu odmítá odcestovat a proč si poté vyžádá přítomnost obou přítelkyň? Co stojí za Robertinou nevraživostí k Alice? Jakou knihu Alice skutečně píše? A kdo je tajemný muž, který každé ráno vychází z jejího pokoje? Ústřední mysteria, jež se nezřídka přelévají v srdečnou komedii omylů, jsou však zároveň prodchnutá odzbrojující bezprostředností. Herci své dialogy zčásti improvizují – ne tolik obsahově, jako podáním. Zadrhávají se, šumlují a místy hovoří přes sebe, což spolu se Soderberghovou nenucenou formální elegancí dodává filmu kontrolovaný, a přitom výsostně svobodný výraz. Meryl Streep je sice na tomto place zdaleka nejoslnivější hvězda, ale ostatní v nejmenším nezastiňuje. V příběhu o sebestřednosti a ušlechtilosti je patrné, na jakou stranu se film přiklání.
Soderberghovu kariéru vystihuje neúnavné hledačství a inovátorství. Týmiž zásadami se filmař řídil i v době, kdy Loganovy parťáky distribuovala jeho vlastní společnost a vynalézavě oslovovala přímo cílové diváky filmu – fanoušky závodů NASCAR, modré límečky a publikum mimo velká města. Experiment ale nevyšel a v jistém smysu se stal příznačným pro režisérovu postanalogovou část kariéry, v níž už nikdy nenavázal na velké úspěchy oscarových dramat Erin Brockovich a Traffic – Nadvláda gangů. Soderberghovy pozdější filmy, mezi nimi i Nechte je všechny mluvit, sice nadále bývají empatické vůči mnoha typům postav, ale podobně široké vstřícné přijetí hledají mezi kritiky, diváky či akademiky spíše marně.
Otázku, zda je Steven Soderbergh více jako Kelvin Kranz, Alice Hughes, nebo Blodwyn Pugh, se proto nabízí zodpovědět následovně: tak trochu připomíná všechny tři. Je disciplinovaným pracantem a mistrovským diplomatem se sklony k svéhlavému, mírně narcistnímu auteurismu, jehož úsporná, nepředvádivě suverénní díla se však často ocitají v podivném limbu – zemi nikoho mezi chytrým mainstreamem, lehkonohým artem a přívětivým streamovacím obsahem.