David Fincher / Cynik postmoderní doby

Píše se rok 2013. Fiktivní demokratický kandidát za malou chvíli vyhraje americké prezidentské volby. Jeho spolustraník Frank Underwood právě vychází na potemnělou ulici, aby bolestí kňučícího psa zbavil agonie a současně kameru poučil o tom, že zoufalé situace si žádají radikální řešení. Násilí probíhá mimo rám obrazu, už není neřízeným výbuchem frustrace, ale důkladně promyšleným nutným zlem, které je pouze dalším chirurgicky přesným řezem na cestě za neomezenou mocí a bohatstvím. Když si následně antihrdina Domu z karet (2013–2018) umývá od usmrceného zvířete ruce, jako by se spolu s ním definitivně očistil i režijní styl Davida Finchera.

Zatímco z jeho kultovních thrillerů z devadesátých let odkapávaly pot a cákance krve (Sedm, Klub rváčů), během nového milénia se autorův zájem přesunul od expresivních projevů hrubé síly k rafinovanějším mocenským bojům a obsedantnímu pátrání po minulosti (Sociální síť, Zmizelá, Mindhunter). Navlhlá města plná špíny a civilizačního zmaru, která sloužila jako hrací plocha pro sériové vrahy a další psychopatologické jedince, se rozjasnila a odkryla institucionální struktury...