Transplantace situací
„Při jedné zkoušce padl můj pohled náhodou na tvář chlapce, jenž si navykl chodit k nám do zkušebního sálu. Překvapilo mě, jak dokonale se na jeho tváři, jako v zrcadle, mimicky odráží všechno, co se odehrává na scéně. Přitom nejen posunky nebo jednání jednotlivých osob pracujících na jevišti, ale všech současně. Tehdy mě překvapila zejména ona současnost vnímání.
Nepamatuji se již, vztahovala-li se tato mimická reprodukce viděného i na neživé předměty, jak se o tom zmiňuje Tolstoj při líčení podobného chování jakéhosi hraběcího sluhy. (Ten, když vypravoval, dovedl prý vyjádřit výrazem své tváře dokonce život neživých předmětů.) Bud jak buď, začal jsem se postupně vážně zamýšlet, ne však již tolik nad překvapivší mě ,současností‘ reprodukce toho, co chlapec viděl, jako spíše nad povahou oné reprodukce. Psal se rok 1920.“
Veden názvem této rubriky, sáhnul jsem po knize S. M. Ejzenštejna Kamerou, tužkou i perem a otevřel jsem ji se zvědavostí na to, co jsem si to tam před mnoha lety fixou podtrhl čili zafixoval. A byl to i uvedený citát z kapitoly „Jak jsem se stal režisérem“, v níž Ejzenštejn vzpomíná na svoje divadelní začátky a na zmíněného synka biletářky. Ejzenštejnem vnímaná tvář zkoušky ve tváři chlapce je postižením principu...