#shashtagemnejdáldojdeš / #martyisdead
Ještě než internetová televize MALL.TV loni na podzim uvedla premiéru původního seriálu o kyberšikaně #martyisdead, už byl ověnčen cenou z brněnského festivalu Serial Killer za nejlepší webseriál střední a východní Evropy. Dobromyslný projekt s ambicemi veřejnoprávního média se pokusil zkombinovat atraktivní žánrový příběh s varovným vyzněním apelujícím napříč generacemi. Přestože se jedná o stále rozšířenější problém, v českém prostředí tematika bezpečí na internetu dlouho nedostávala zaslouženou pozornost a pokud ano, tak převážně v publicistické a edukativní formě, která většinou postrádá potenciál zříct se moralizačních tendencí a úspěšně oslovit nejohroženější skupinu mladého publika.
#martyisdead se tuto propast snaží překonat poučeným vhledem, inspirací reálnými případy a přizpůsobením tvaru sledovacím návykům dospívajících diváků. Důsledné snažení nabídnout „každému od každého trochu“ (které následuje strategii celého e-shopu a jeho videoplatformy) je ale v mnoha případech kontraproduktivní a příliš zavazující.
Nešťastná smrt patnáctiletého hrdiny hned v první minutě osmidílného seriálu roztočí kolotoč pátrání po tom, co se vlastně s doposud neproblémovým Martym stalo. Jedinou, ale zato vydatnou indicií je chlapcovým rodičům jeho počítač, a především podivné zprávy a videa s nebezpečnými úkoly, které objeví ve facebookových konverzacích. Z komunikace je zřejmé, že jejich syna někdo skrytý anonymitou internetu vydíral a psychicky týral. Rodiče se tedy z nejasných náznaků a neověřených obvinění snaží zpětně dopátrat viníka. Pokud nějaký vůbec existuje.
Tento dějový rámec je dále rozvíjen dle konvencí procedurální krimi – častými flashbacky zpochybňujícími chronologii syžetu, slepými uličkami a pečlivě konstruovanými cliffhangery. Plytké a bezpečné žánrovosti televizních obrazovek se seriál částečně vzpírá formálním vnořením do digitálního světa, o němž nejenom referuje, ale především jej ve stylu desktop filmů funkčně zapojuje do jinak tradičního příběhu. Jasně vymezené hranice monitoru počítače, vložených videí a diegetické reality tak přestávají být zřetelné, a ještě doslovněji umocňují sílu virtuálního prostředí.
Zároveň tvůrci využívají i širokého interaktivního potenciálu webové platformy, pro niž #martyisdead vznikl. Vedle okna přehrávače je například možné hlasovat v obměňující se anketě o průběhu vyšetřování nebo se zapojit do otevřené internetové diskuse pod videem, jíž se zúčastňují i fiktivní profily postav ze seriálu. Imerze nicméně musí ustoupit komerci, která zůstává primárním záměrem zprostředkovatele, a tak přímo do záběrů kromě zpráv nebo fotek z Martyho chatu vstupují také hyperlinky product placementu, inzerující jednotlivé rekvizity, což celkový dojem z realističnosti zápletky a autentičnosti rozhraní výrazně devalvuje.
Podobně protichůdné síly tvoří pečlivá snaha o efekt vzdělávacího videa, upozorňujícího na typické omyly a nesnáze obětí kyberšikany, při zachování co nejatraktivnější formy, která by mohla zajmout ohrožené děti a mladistvé i bez lákání na důležité a aktuální téma. Ačkoli se tedy autorům podařilo věrohodně vykreslit, jak se teenageři na sociálních sítích chovají, perspektiva rodičů zůstává dominantním hlediskem a vysvětluje jejich pohnutky pouze ve světle osekaných klišé probouzející se sexuality.
Současně projekt nepochopitelně (a příznačně staromilsky) ignoruje možnosti propagace na základě vlastního virálního potenciálu, který automaticky nabyl díky hashtagu přímo v titulu. Spolupráce s iniciativami jako Bezpečně na netu nebo CZ.NIC, které šíří osvětu o e-bezpečí, školní projekce s debatami a doplňkový materiál v podobě rozhovorů s obětmi i útočníky tím přichází o to nejzásadnější – přirozený kontakt s cílovou skupinou. Dynamický rytmus narativu, střihu i kamery odpovídající nárokům úderných spotů šířících se po sociálních sítích tak zkrátka postrádá smysl.
Sumarizací všech „dobrých nápadů“ nakonec #martyisdead připomíná spíš patchworkový projekt s úctyhodným záměrem, ale nejistým provedením zacíleným na příliš široké publikum. Nicméně z hlediska prevence a citlivosti k problematice může seriál přispět do debaty znatelně racionálněji než současný dokumentární trhák Víta Klusáka V síti (2020). Namísto senzačního honu na oplzlé predátory totiž představuje zneužívání ve virtuálním světě jako fenomén bující především mezi známými, spolužáky či přáteli, jejichž motivy nevycházejí pouze z patologické sexuality.