„Tak co kurva režíruješ?“ aneb Cesta k autorskému uchopení reality

Asi před třemi lety, když jsem začínal točit svůj celovečerní debut Nová šichta o horníkovi, který se rozhodl přeučit na programátora, jsem se v zakouřené ostravské hospodě setkal s přáteli svého hlavního hrdiny Tomáše. Jeden z nich je bývalý horník, který se přeučil na řezníka a dnes si přivydělává jako realitní makléř. Nikdo mu však neřekne jinak než „Řezňa“. Tehdy mi Řezňa položil jednoduchou, přesto závažnou otázku: „Takže ty seš teda režisér dokumentů, jo. Ale když se točí dokument, tak se prostě točí to, co se děje. Ne? Tak co kurva režíruješ?“ 

Tehdy jsem na ni nenašel žádnou jasnou odpověď.

Pod pojmem režisér hraných filmů se asi pro většinu skrývá člověk, který během natáčení udílí hercům a členům štábu pokyny, co mají dělat. Režisér dokumentů však obvykle herce nemá a někdy nemá ani štáb. Obvykle má postavy, někdy však ani ty ne. Místo postav mu stačí třeba téma nebo prostředí. A někdy dokonce vůbec nic netočí a ve střižně pouze stříhá materiály, které už natočil někdo jiný. Práce režisérů-dokumentaristů se tak diametrálně liší dle jejich tvůrčího přístupu k realitě a pravdě. Pokusím se popsat ten svůj. A subjektivně Řezňovi odpovědět.

Svůj režijní přístup k realitě jsem začal rozvíjet v prvním...