Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách
U vítězů velkých festivalů můžeme za rozhodnutím poroty vždy najít celou řadu důvodů. Časem se na důvody zapomene a zůstane jen titul v seznamu vítězů. Když se ale snažíme porozumět tomu, co se na poli festivalů v tomto roce děje, je nakonec samotná kvalita letošního vítězného filmu Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, Země nomádů (Nomadland) režisérky Chloé Zhao, nejméně podstatná. Podstatné je, že je symbolem doby, kdy je všechno jinak.
Země nomádů přitom splňuje profil vítěze festivalu v Benátkách v řadě kategorií. Je to americký film, zastoupený velkým studiem a festival je známý přízní, kterou americkým filmům, cíleným na Oscary, věnuje. Navíc jej režíruje žena. Její vítězství pomůže vylepšit profil festivalu, který je soustavně kritizován za genderovou nevyrovnanost. A konečně je Země nomádů jedním z divácky nejsilnějších titulů v celé soutěži s jistotou širší distribuce v řadě zemí, včetně USA. To vše by mohlo být dostatečným důvodem k výhře kterýkoli jiný rok. V roce 2020 byl ale vybrán jako zosobnění dočasné rétoriky solidarity v momentě, kdy panuje pocit, že si všichni musíme pomáhat.
Snímek měl premiéru paralelně na festivalech v Benátkách, Torontu, New Yorku, na drive-in projekci festivalu Telluride v Los Angeles. Společná premiéra byla veřejně ohlášena v červenci ještě před zveřejněním programu Benátek. Všechny velké festivaly, které se ještě odvážily uvažovat o fyzických projekcích v kině, tím demonstrovaly své rozhodnutí odložit pro jednou soupeření o premiéry a pustit všechny dobré filmy, které jsou k dispozici. Festival Telluride je zrušený a jeho zveřejněný program obsahuje i odkazy na festivaly, které jejich vybrané filmy hrají. Obdobně snímky se značkou MFF v Cannes najdeme na nejrůznějších festivalech, které probíhají až do konce roku fyzicky i digitálně.
Jedním z ryze praktických důvodů těchto neobvyklých kroků je to, že není k dispozici dostatečné množství silných titulů, které by pokrylo všechny hlavní festivaly. A zároveň každý z uváděných filmů potřebuje hodně podpory, aby přežil v aktuálním nepřátelském klimatu. Tento fakt se odrazil i na soutěžním benátském výběru. Chyběly zde už na první pohled velké americké filmy a známých jmen bylo méně než obvykle. Působilo to tak na místě i z reakcí kritiků. Řada filmů a filmařů nesplnila očekávání – to se ale děje každý rok a na všech velkých festivalech. V Cannes stejně jako v Karlových Varech se po projekcích říká, že je to mnohem horší než loni. Jediným viditelným rozdílem je letos to, že v sálech se sedí ob sedačku, když si někdo dovolí sundat během projekce roušku, rozsvítí se, policejní bezpečnostní kontroly jsou rozšířené o měření teploty, lidé se více drží od sebe. Rozdílem je to, že filmy vlastně nikoho nezajímají. Oko, které se na ně dívá, je smutné a vyděšené. Unavené oko člověka, který je v neustálém strachu, jak a zda se dostane domů ve zdraví a co ho ještě do konce roku čeká.
I když k nejsilnějším snímkům benátské soutěže patřilo Quo Vadis, Aida?, na ceny nedosáhlo. Na snímek, který se váže k masakru ve Srebrenici, nemá nikdo v tuto chvíli sílu. Naopak naivní, příliš okrasné či hysterické snímky jako Milenci (Les Amants), Zítřejší svět (The World to Come) nebo Pieces of a Woman působí úsměvně, uměle nebo v člověku vyvolávají silné fyzické projevy odporu. Na naivitu a směšné problémy není správná doba.
Filmy také více než jindy působí jako psychoterapie. Není proto divu, že se pozitivních ohlasů dočkal nový snímek Quentina Dupieuxe Mandibules, uvedený mimo soutěž. Bláznivá komedie o dvou kamarádech snažících se vycvičit obří mouchu, pro které je ale nakonec společné přátelství důležitější než peníze. Stejně tak výjimečně působil řecký snímek Jablka (Mila) ze sekce Horizonty, o muži, který se na tragickou životní událost pokusí opravdu důsledně zapomenout. Či komediální sociálně laděný The Duke podle skutečného příběhu zloděje slavného obrazu. Jednoduše řečeno snímky, které se snaží být pozitivní a bojovat s nepřízní osudu s humorem. Zapomenout a zasmát se.
Z festivalu letos navíc zmizely filmy Netflixu a dalších digitálních gigantů. Netočilo se, a situace se, zdá se, proměnila. Festivaly potřebují digitální projekce více než digitální platformy potřebují festivaly. Konfrontačně vyznělo prohlášení sedmi uměleckých ředitelů velkých festivalů, kteří společně připomněli, že pro film a kulturu je společná projekce na velkém plátně v kině zcela zásadní. Jaká to je proměna v étosu proti loňské benátské obhajobě spolupráce s Netflixem. Zatímco se Benátky konané navzdory zdravému rozumu, obavám i pandemii přehouply do druhé poloviny, Netflix vypustil nejnovější film režiséra Charlieho Kaufmana Asi to ukončím (I'm Thinking of Ending Things). Hypnotický snový snímek o nemožnosti navázání skutečných vztahů s ostatními, o neustálém míjení. Zatímco navenek je vše v pořádku, uvnitř žijeme jenom sami se sebou. Netflix Kaufmanův film nijak neinzeroval, nepropagoval, pokud jste nevěděli, co hledat, nenarazili jste na něj. Je silný, plný poezie, uhrančivý a vizuální. Viděla jsem ho na mobilu. Můj nejlepší filmový zážitek z letošní cesty na festival. Odpověď na to nemám. Asi jen, že festivaly a Netflix se stále ještě potřebují. Na tom faktu se nic nezměnilo. A že filmy potřebují oko, které se na ně dívá, protože až na jeho sítnici se vytváří obraz. Dívá se nikoli smutně a vyděšeně, ale s nadějí.