Kde uvidíme covidí debuty?
Letošní rok silně zatřásl filmovým průmyslem. Některé produkce zrušily natáčení seriálů a filmů, jiné je v naději přesunuly na jiná data. Další se rozhodli zkusit štěstí v záplavě nečekaných hygienických opatření a nesystematických řešení a svá díla roztočit a přinejlepším i dotočit. Mezi ty šťastlivce patřím i já. Můj celovečerní debut Zrcadla ve tmě jsme společně s celým týmem po několikaměsíčních přípravách natočili v červnu – zpětně poněkud zvláštním období, kdy to vypadalo, že covid-19 v Česku už dál nebude. Ještě v lednu jsem si přitom paradoxně myslel, že budu debutovat s filmem zcela jiným.
Jeho vývoj, který musí procházet kolečky workshopů, žádostí o granty, koprodukčních fór a debatování s televizemi, se ale za poslední tři roky ukázal jako běh na pro mě příliš dlouhou trať. Poté, co jsme se na konci ledna dozvěděli, že jsme se nedostali ani do užšího výběru dalšího scenáristického workshopu, bylo jasné, že se musí něco změnit. Začal jsem tedy rozpracovávat nápad na vedlejší film. Na film, který bude rozpočtem odpovídat mým finančním možnostem a na kterém si zkusím postupy a metody, jež mě zajímají do budoucna. Velkou inspirací byl Tomasz Wiński, který se svým krátkým filmem Jiří pes uprchlík ukázal, že za minimum peněz lze točit formálně i názorově radikálně, neztratit autorskou svobodu a zároveň mít radost. Podobně, ač z větší dálky, jsem pak pozoroval i film Karel, já a ty Bohdana Karáska.
Jako koníček sleduji festivalová dění – jsem na fórech, kde se komentují výběry festivalů, někdy se s pobavením ztrácím v historii velkých festivalů a dopadech jejich selekcí na kariéry tvůrců. I proto vím, jak moc se nakládá s „debutovým filmem“ jako s horkým zbožím, které není radno ze strany autora podcenit. Před třemi lety jsem byl shodou okolností v porotě studentské sekce festivalu v San Sebastianu, kde jsem se seznámil s režisérkou, jejíž kariéru dosud fascinovaně sleduji. Její krátké filmy se postupně dostávaly do vedlejších sekcí většiny áčkových přehlídek. Dostala se přesně na ty workshopy, kam jsem mířil (neúspěšně) také, a debut vyvíjí pod vedením přední evropské producentky. Její budoucnost tak zatím směřuje zřetelně k cenám z velkých festivalů a úspěšné kariéře.
Na mém stole tak ale ležela jasná otázka: nesnižuji svým rozpočtem a producentsky „punkovým“ přístupem k debutu svoje šance do budoucna? Nemám se představit raději koprodukčním konglomerátem s výrazným obsazením a týmem lidí, kteří už se podíleli na jiných úspěšných filmech? Odpověď jsem pak nečekaně dostal na únorové pražské masterclass amerického režiséra Tima Suttona. Jestli něco zdůrazňoval, bylo to jasné poselství: „Točte filmy. Nemáte velký rozpočet? Natočte malý film. Máte velký rozpočet? Skvělé, točte velký film. Každopádně točte filmy – to je to hlavní.“ Svůj debut Pavilon natočil právě za úplné minimum, a poté jej úspěšně představil na festivalu SXSW.
Svůj film jsem nakonec natočil překvapivě bez problémů. Pandemie se však posunula dál a s ní se změnil okruh otázek, který souvisí s distribucí, premiérou a zejména festivalovým uvedením. Zrcadla ve tmě totiž nejsou mainstreamová komedie, nehrají v nich známé tváře a téma frustrace a (strachu z) průměrnosti není sexy. Festivaly tak měly být hlavní útočiště. Je ale otázkou, zda a jak vůbec budou v roce 2021 vypadat.
Letošní Benátky byly pro všechny světlem na konci tunelu. Ukázalo se, že tu šance na setkávání je. San Sebastian v osekané formě proběhl také. Toronto však bylo z většiny on-line a Telluride pro jistotu organizátoři zrušili. Organizátoři Berlinale se sice dušují, že v únoru fyzicky festival bude, ale vypadá to, že nakonec chtě nechtě spíš on-line. Sundance sice zatím podle plánů proběhne také, ale ve sníženém počtu dní, redukovaném počtu lidí a s výrazným virtuálním prvkem. Nejistota obklopuje i Cannes. Jak lze tedy z pozice producenta nezávislého filmu v takové situaci plánovat festivalovou strategii? Je to vůbec možné? A kdy se stav na festivalové scéně zase uklidní?
To jsou všechno otázky, které si v posledních týdnech pokládám stejně jako většina producentů a na něž kromě trochu bláhové naděje v další roky nikdo nenachází jednotnou odpověď. Premiéry se tak odsouvají. Kde se ale bere jistota, že za půl roku nebo za rok už bude vše jinak? Osobně mi nezbývá než doufat, že se film dostane aspoň někam. Odpověď na to kam je ale v dnešní době vlastně nepodstatná, protože existence jakéhokoli fyzického většího filmového festivalu je na rozdíl od posledních let úspěchem sama o sobě a každou takovou akci všichni insideři bedlivě sledují.
Šimon Holý vystudoval filmovou režii na FAMU. Na Radiu Wave moderuje proudové vysílání a popkulturní pořad Kompot. Minulý rok založil web novyfilm.cz. Jeho bakalářský film Málo lásky vyhrál diváckou cenu na třiatřicátém ročníku Famufestu. V současné době připravuje druhou řadu podcastového seriálu Zkouškový a další filmové a televizní projekty.