Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

„Byla jsem hodně, opravdu hodně naštvaná, ale nevěděla jsem, co s tím dělat. Účastnila jsem se všech možných veřejných protestů a přesvědčovala přátele, aby se také přidali. Jenže jsem animátorka, takže jsem si řekla, proč toho nevyužít? Vyjádřit svou zlost filmem. Nakonec mi právě animace připadala jako jediný způsob, jak můžu skutečně nějak pomoci, doopravdy něco změnit. Díky ní jsem se nakonec necítila tak bezmocně.“

Tak popsala polská animátorka Karina Paciorkowska v rozhovoru pro tento text zrod svého krátkého filmu Nemáš žádný odstup (Nie masz dystansu, 2018). Paciorkowska stále ještě studuje na prestižní filmové škole v Lodži a aktuálně pracuje na absolventském filmu o klimatické krizi. Zároveň patří k nejmladší generaci animátorek, v jejichž dílech lze vysledovat sílící touhu vyjadřovat se otevřeně ke společenským tématům, která je rozčilují. Výsledkem bývají často suverénní a energií nabité krátké animované formy, jež v publiku dlouho doznívají. „Opravdu věřím, že když se ve své tvorbě zaměříte na něco, čemu i v osobním životě dáváte spoustu energie a emocí – ať už radostných či naštvaných –, přenese se to i do kresby a publikum to ve filmu pocítí,“ zamýšlí se nad úspěchem svého díla...