Králova řeč po česku / Havel

Jaký byl Václav Havel a jaké životní volby z něj udělaly člověka, který se stal prvním postkomunistickým prezidentem Československa a České republiky? Na tuto otázku chce odpovědět film Slávka Horáka s jednoduchým názvem Havel. Film zaměřený na mimořádně důležitou figuru nedávných českých dějin, stále diskutovanou a přehodnocovanou, snímek intenzivně propagovaný skrze své herecké obsazení a přinášející vhled do soukromí politické celebrity.

Horák a jeho spoluscenárista Rudolf Suchánek se zaměřují na několik klíčových okamžiků ze života dramatika a disidenta Havla v sedmdesátých letech s prologem v roce v roce 1968 a epilogem ze Sametové revoluce roku 1989. Svou hlavní postavu vykreslují jako osobu chronicky nerozhodnou a váhavou, jejíž klíčové texty i rozhodnutí vznikají promýšlením, konzultacemi se ženou Olgou, ne nějakým okamžitým nebo jednoznačným zásadovým postojem. Statečná rozhodnutí se rodí z člověka v lecčems slabého – tělesně, charakterově i rétoricky. Havlovy postoje jsou ve filmu těžce zkoušeny právě 70. lety, především obdobím vzniku Charty 77 a následující perzekuce a věznění. Kromě roviny „dramatika proměněného v disidenta proměněného v politika“ Havel sleduje soukromí Havla uvězněného v nevěrách, vděčného své ženě Olze, intelektuální partnerce a věrné souputnici, ale neustále očarovávaného dalšími ženami kolem sebe. Závěr filmu, ve kterém se Havel rozhodne a odhodlá se svoje rozhodnutí bránit tedy může upomenout až Královu řeč. Slabí v obou filmech překonávají svou slabost.

Horák také vykresluje Václava Havla jako člověka, který přenáší prožívané paradoxní a absurdní momenty do dramatické a esejistické tvorby. Viděná a slyšená realita dostává v hlavě VH jevištní podobu. V rozhovorovém textu pro časopis Esquire mluví režisér o tvorbě obrazu známé osobnosti jako o dobrodružství ducha. Ale právě zmíněné momenty, ve kterých k sobě nejtěsněji přiléhá Havlova tvorba a život, ukazují, že šlo o dobrodružství hodně opatrné. Snímek totiž funguje díky uměřeným hereckým výkonům jako mainstreamové biografické drama o slavných lidech, dílo, které chce divákovi zpřítomnit těžkosti zrání a rozhodování v jedné nelehké životní etapě. Ilustruje do určité míry nesamozřejmost občanské statečnosti i nesamozřejmost sblížení intelektuálního disentu s undergroundem a kontrakulturou. Tomu ovšem důsledněji věnoval hlavní prostor Robert Sedláček v chartistickém 7. díle Českého století (2013). Jakmile – bez ohledu na postoj k Havlově porevoluční politice, která není předmětem filmu – na biografii zásadní a originální osobnosti českých dějin začneme klást nároky, aby byla sama originální a zásadní, bude Havel selhávat. Momenty z pivovaru přetavované do vaňkovsko-sládkovského úryvku Audience nebo inscenačně efektní ocitání se budoucího chartisty ze soudního přelíčení na velkém jevišti jsou ve své zkratkovitosti banální. Nezachycují takřka nic z povahy cyklicky a spirálovitě vystavěných dramatických Havlových děl a z jejich vztahu k dobové a osobní skutečnosti. Jen nám říkají, že VH pracoval autobiograficky. Povahu tvorby Pokoušení nebo Protestu (který mimo jiné tematizuje vztah zakázaných autorů a oficiálních tvůrců, další z vedlejších motivů Havla) nereflektuje. Horák zplošťuje jak intelektuální život disentu, tak také tvůrčí element jako takový, což nahrává tomu, abychom v nedostatečně kreativně ztvárněné kreativitě viděli limity tvůrců.

Další navracející se motivy jako cigaretový dým jsou i při určité míře variování únavné. Cigareta se stala hlavním motivem plakátů Havla a v jednotlivých scénách filmu má reprezentovat sdílení, charakter večírkové dynamiky, povahu výslechu, nervózní situace a podobně. A má mít i poetickou funkci – rozplývající se dým samotný. Ale pronikavost tomuto roztříštěnému motivu stejně jako celému filmu prostě chybí. Václav Havel je ve výsledku prostě hlavně silný kuřák, což bychom jako diváci ale pochopili i z poloviční přítomnosti této rekvizity. Leitmotivem celého Havla je potom pero na bílém papíře, symbol dilematu, "možnosti podepsat", které snad mělo mít faustovskou naléhavost, jeho provedení je ale zbytečně explicitní.

Samotného Václava Havla hraje Viktor Dvořák, fyzicky k roli velmi vhodný. Jeho projev se sice v některých scénách nepříjemně blíží mechanické imitaci havlovských verbálních i nonverbálních tiků, ale není špatný. Pavel Landovský (jedna z mála vedlejších postav, které má na rozdíl od Pavla Kohouta, Anny Kohoutové nebo Jana Patočky jasně určené jméno historické osobnosti) je další zemitá a vděčná role pro Martina Hoffmana. Herecké výkony jsou celkově solidní a udržují film v poloze sice intelektuálně banálního, ale mainstreamově přijatelného vypravěčství. Po debutové Domácí péči, která na hereckých výkonech stála také, se Slávek Horák jeví jako velmi herecky orientovaný režisér, schopný citlivě vést hlavní představitele. Zatím ovšem také jako autor neschopný přinést vizuálně nebo koncepčně silný film překračující to, co český, seriózněji orientovaný mainstream (rozuměj český mainstream mimo tzv. poprcávací komedie) nabízí.