Ondřej Šálek / Pochopení za každou cenu
Ondřej Šálek získal na letošním ročníku Famufestu za svůj snímek Dobré zprávy cenu za nejlepší dokumentární film nad 15 minut. Portrét důchodce Petra Černého, který stojí za jedním z nejdéle působících dezinformačních kanálů, Českou nezávislou televizí, jež více než sedm let servírovala každý týden dávku poctivých a naprosto pravdivých fake news, předčil na první dojem výraznější snímky ze soutěže jako Kiruna – překrásný nový svět, apokalyptický obraz města postiženého hnědouhelnou těžbou, nebo intimní portrét dospívajícího trans muže na moravském venkově Proč se cítím jako kluk?. Formální konzervativnost a lehce nešťastná středometrážní stopáž způsobily, že Šálkův zatím nejkomplexnější film doposud neprávem mezi dokumenty, jež loni na pražské FAMU vznikly, lehce zapadal.
Třiatřicetiletý čerstvý neabsolvent bakalářského studia Katedry dokumentární tvorby na FAMU (školu ve třetím ročníku opustil) sám sebe označuje za stachanovce vysokoškolského vzdělání. Před studiem dokumentaristiky se věnoval studiu audiovizuální tvorby, filmové vědy a žurnalistiky a následně pobýval s dobrovolníky v Keni. Právě reportážní styl spjatý se studiem posledního zmiňovaného oboru Šálkovu tvorbu nejvíc vystihuje. Dlouhé pasáže bez stříhaných dialogů kombinované s lehce ironickými uvozujícími montážemi dodávají jeho snímkům punc autentičnosti pramenící z jeho přesvědčení, že i těm, s nimiž nesouhlasíme, je třeba naslouchat. „Vždy je možná dohoda, záleží jen na vzájemném pochopení,“ glosuje trochu ironicky v Dobrých zprávách slovní přestřelku mezi sebou a režisérem matador českých fake news Jiří Černohorský a mimoděk tak trefně komentuje i Šálkův přístup k práci, který se projevuje empatickým pozorováním postav, akcentem na interakci bez konfrontace a ponecháním prostoru protagonistům promlouvajícím za sebe bez jakéhokoli komentáře.
Hlavní protagonista Dobrých zpráv by se snadno mohl stát terčem posměchu a urážek, ale Šálek je schopen skrze několik příběhových vrstev vzbudit v divákovi k jeho osobě soucit a pochopení. Zprostředkovává mu cestu ke starému muži, jak ji on sám zažil. Dobré zprávy se nesoustředí pouze na Černého publicistickou činnost, ale odhalují mnoho intimních detailů z jeho soukromí: Černý je mimo mistra dezinformací i duchovním mystikem a laskavým starcem s otevřeným srdcem, i když i takový popis může vyvolat spíš úsměv než pochopení.
Do Černého domácnosti a světa Šálek diváka vede přes jeho schovance, mladého muže, původně fanouška, který upadl do dluhové pasti. Černý mu nabídl azyl a do jisté míry mu nahrazuje chybějící otcovskou figuru. Linka plná observačních detailů vytváří plastický obraz člověka, který je nebezpečný jen zdánlivě a který si kolem sebe prostřednictvím své televizní stanice utváří bezpečnou bublinu, v níž je mu příjemné žít.
Skrze portrét jedné osoby se tak vyjevuje téma prostupující téměř celou Šálkovu tvorbu, viditelné už v prvních cvičeních na FAMU – lehce záhadné a obskurní zákoutí české (a čecháčkovské) národní povahy. Například snímek Černoušek se zabývá adopcí na dálku v České republice stále provázenou drobnými projevy rasismu, Epochální stěhování Pavla Skály do svobodné země Liberland pak s dávkou ironie a kritiky, avšak bez moralizování proniká do myslí nejhlasitějších odpůrců současného státního zřízení tak, že nakonec s nimi musíme nechtíc i tak trochu souhlasit.
Sem spadá i Šálkova fascinace osobou hokejisty Jaromíra Jágra, jednoho z nejviditelnějších českých porevolučních vývozních artiklů. Džegrovi věnoval již dva filmy. V Republice Jágr se zabýval jeho odkazem, fanouškovstvím a kultem jágrovství. V nedokončeném mockumentu Hrát Jágra pak sleduje divadelní soubor snažící se zinscenovat o sportovci hru. Stylisticky rozdílné snímky – jeden založený na výpovědích členů Jágrova kultu točených roztřesenou ruční kamerou, druhý inscenovaný v klaustrofobním ateliérovém prostředí – se snaží odpovědět na otázku, jak vypovídat o sportovní legendě, která se stala národním božstvem a proč je pro „národ jágristů“ vítězství v Naganu, za hranicemi republiky zapomenuté, tak důležité. Filmy jsou tak i zprávou o stavu republiky částečně zastydlé, stejně jako slavný hráč NHL, v devadesátých letech. Přestože Šálek v současné chvíli připravuje projekt o mládeži politicky angažované v programech Evropské unie, návratu ke sportovnímu tématu se nebrání a rád by se do něj znovu ponořil. Zdá se tedy, že by hokejista s ikonickým účesem mohl dostat film, jaký si zaslouží.