Děti i sirény / Filmové přízraky současného Polska

V polské kinematografii nedávno rezonovalo několik kontroverzních prvotin. Patří mezi ně Dětské hřiště (Plac zabaw, 2016), Poslední rodina (Ostatnia rodzina, 2016), Přijímání (Komunia, 2016) a Vábení sirén (Córki dancingu, 2015). Příběhy o dětském násilí, vraždě, iniciačním obřadu nebo feministickém vzdoru pojednávají o jednotlivcích, do jejichž mikrosvěta klíčovou dírkou nenápadně nahlíží vnější realita. Církev, psychopati a mořské panny jsou zástupnými postavami, přízraky současného Polska, které se ptají po vztahu minulosti a přítomnosti a po možnostech individuální a kolektivní změny.

Metafyzický vztek

Režisér Bartosz M. Kowalski se v Dětském hřišti inspiroval šokujícím případem z roku 1993, kdy v Liverpoolu dva desetiletí chlapci unesli a brutálně zabili dvouleté dítě. Po vzoru Slona (Elephant, r. Gus Van Sant, 2003) snímek sleduje každodenní rutinu postav během školního dne a nic nenasvědčuje tomu, že se schyluje k tragédii. Szymek se ráno stará o svého invalidního otce, odváží ho na vozíku na toaletu nebo mu chystá jídlo. Nelze však přehlédnout, že všechny procedury nedělá...