Nevinné, tiché debuty / Od civilního dialogu k průzkumu bílých míst
Minimálně od roku 2011, kdy měl ve vedlejší sekci na Berlinale premiéru debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, se v českém filmu každou sezonu objeví osobitý, průbojný snímek nového filmaře či filmařky. Zatímco někteří z debutantů uplynulé dekády nastartovali svou kariéru a prosadili se i v obecném povědomí, jiná jména a jejich filmy z paměti vymizely, neboť druhé snímky nepřicházejí. Viděno v tomto kontextu, jaké produkční i estetické strategie volí čerství debutanti posledních dvou let? A jsou jejich přístupy, výchozí pozice a tematické zaměření rozdílné, anebo jde o generačně sladěnou zprávu?
Na 50. ročníku karlovarského festivalu se v roce 2015 představila skupina debutů většinou od absolventů FAMU – Vít Zapletal, Jan Těšitel, Tomasz Mielnik, Andy Fehu, Jan Foukal i Slávek Horák. Rok před tím měla premiéra prvotina Štěpána Altrichtera (Schmitke) a v následujících letech debuty dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb (Já, Olga Hepnarová, 2016), Jiřího Sádka (Polednice, 2016), Jakuba Šmída (Na krátko) nebo Tomáše Pavlíčka (Chata na prodej, oba 2018). Takto hojné sezony se často neopakují. Dodnes se však jen polovině...