Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Po zhlédnutí Modeláře si lze položit otázku, zdali za třicet let nemůže zaujmout pozici, jakou jsme právě přiznali filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág? Transformační komedii Věry Chytilové v lednu tuzemští filmoví kritici a kritičky vyhlásili třetím nejlepším porevolučním českým filmem. Předně jistě proto, že je unikátní časovou kapslí, jež zaznamenala příchod kapitalismu a jeho nevyhnutelný střet s obyčejným člověkem. Tuto roli ale kritika přiřkla snímku až s časovým odstupem a generační obměnou. V době uvedení by se jistě na žádném pozitivním žebříčku neobjevil. Stejně tak Modeláře dnes bude málokdo s trochou zdravého rozumu jmenovat filmem roku, natož nějakého delšího časového úseku. Nejde se však, ve snaze o poučení z minulosti, zbavit dojmu, že bychom v něm přesto měli ocenit jistou energii, kterou sice nedokáže tak úplně pojmout, přesto ji bezpochyby vyzařuje.

Petr Zelenka vypráví příběh mladého chemika, jenž přišel při teroristickém útoku v Izraeli o partnerku. Zdrcený a pravděpodobně psychicky narušený se vrací do Česka a naplno se oddává myšlence napravit křivdy světa vedoucí k neštěstí nevinných lidí. Začne si přivydělávat řízením dronu pro svého kamaráda, který pořizuje videozáznamy pro každého, kdo má zájem. Točí reklamy, politické mítinky, anarchistické happeningy i kompromitující materiály. Poslušnost diktovanou trhem si pak mladý filmař vybíjí po večerech, když v barech rapuje o tom, jak svět není fér. Hádkův protagonista se ale nespokojí s podobnými kompromisy. Chce systém změnit. Kličkou v zákoně hodlá předvolat amerického prezidenta George Bushe před tuzemský soud, a pokud by to snad nemělo vyjít, najde se i méně čisté řešení.

Námět Modeláře zní šíleně, protože šílený je. Hlavní hrdina je v lepším případě nekonečně naivní, v horším vážně narušený. Jeho plán nedává sebemenší smysl a víceméně všichni ho na to upozorňují. Zelenkova realizace nechává jen hádat, jak se má vlastně divák k protagonistovi postavit a co si o něm má myslet. Není ani jasné, nakolik je sama tato nejednoznačnost tvůrčím záměrem a nakolik vyplývá z některých zvláštních voleb. V jedné ze scén hrdina připravuje zločin, jenž by měl nevyhnutelně za následek vážné ublížení na zdraví, a tato činnost je doprovázena vzletnou hudbou a leteckými záběry jak z reklamy na cestovní kancelář. Jde o záměrný kontrast, nebo tvůrčí nesoudnost? Stejně se dá ptát u zcela bizarních hrdinových interakcí se ženami, které se značně podezřelým a podivínským cizincem chtějí vždy okamžitě navázat intimní vztah. Hrdina přivede ženu poprvé k sobě domů, ukáže jí zeď polepenou fotkami světových politiků pospojovaných červenými nitěmi a vypráví jí o světovém spiknutí. Její reakce je, že s ním chce mít okamžitě sex. V tuto chvíli Modelář hraničí s komedií, aniž by však dával najevo, zda má být tato situace směšná, nebo ne. Podobně jako když nakonec hrdina realizuje dětsky naivní plán, a ten mu proti vší logice do detailu vyjde. Ještě že druhý muž Ameriky má jen jednoho bodyguarda. Podivný přízvuk Jiřího Mádla, snad inspirovaný raperem Katem, nakonec patří mezi různými aspekty filmu k těm normálnějším.

Přes to všechno je na filmu něco nesmírně sympatického. Už jen proto, že aktivně pojmenovává, co je podle něj na světě špatně a kdo za to může. Ukazuje prstem na přední světové i místní politiky a vyzývá je. Je to film o Čechovi, který má názor a na jeho základě chce změnit svět, což je zcela nevídané. Češi přece nikdy nemají názory a nic nechtějí, rozhodně ne v audiovizuální tvorbě! Dokonce i projekty, jež jsou vnímány jako vrchol současné politické satiry, se stále zuby nehty drží mantry apolitičnosti. I tvůrci Kanceláře Blaník prohlašují, že by považovali za své selhání, kdyby mělo jejich publikum dojem, že jim říkají, koho politicky upřednostňovat a jaké názory ve vztahu ke světu zastávat. Přetrvávající přesvědčení, že politické názory si člověk nemá odnášet od rodinného stolu, Zelenka cupuje na kusy. A jeho příběh o muži, který se odmítl stát neviditelným, reflektuje i další témata současnosti od krize mužství přes možnost osobní realizace v systému až po místo Česka na světové mapě.

Těžko říct, kde končí Zelenkovy záměry a začínají jeho omyly, přesto se mu podařilo zaznamenat něco, co působí až úpěnlivě současně. V cestě za statusem exhibice Boleslava Polívky v Dědictví kráčí Modelář i svým nejasným žánrovým zařazením. Nejde o humorný film, úsměvy jsou u něj jen nejisté a vyplývající ze zmatení. Nemůže doufat, že povědomí o něm udrží při životě široké masy, jež u Dědictví sice zcela přehlédly společensko-kritickou rovinu, ale přijaly za své vulgární „hlášky“ a legrační pasáže. Díky zkultovnění se mu nastupující generace publicistů musela dál věnovat a objevit jeho hodnotu, v době premiéry ještě nejasnou. Modelář se pravděpodobně stejného štěstí nedočká. Zaškrtněme si tedy v kalendáři upozornění, abychom nezapomněli, a za tři dekády si tenhle snímek pusťme znovu.